Návod: Jak správně nainstalovat domácí kino

Co je pro jednoho hračka, může pro druhého představovat nadlidský výkon. U zapojování domácích kin, zesilovačů a reproduktorových sestav platí toto pořekadlo dvakrát. Především méně zběhlým uživatelům mohou při pohledu na množství potřebných kabelů doslova vstávat vlasy hrůzou na hlavě. Pokud se však budete řídit zdravým rozumem a našimi radami, nemusíte se ničeho obávat.

Tento článek tedy cílí především na čtenáře z řad začátečníků a mírně pokročilejších uživatelů, kteří již sestavu vlastní. Pokud si nevíte rady s tím, jak přehrávač, multimediální centrum, zesilovač nebo reproduktorovou sestavuvybrat, tipy naleznete v našich velkých průvodcích (první díl, druhý díl).

Zapojit domácí kino není věda, stačí vědět, jak na to.

Správné rozmístění je nejdůležitější

Nejčastější chybou při zapojování domácího kina bývá nesprávné rozmístění jednotlivých komponent. Ať už je důvodem nedostatečná délka kabelu nebo estetický dojem z umístění, zbytečně se tak okrádáme o celkový zážitek z domácího kina.

Samotný přehrávač nebo řídící jednotku (např. zesilovač) je vhodné umístit co nejblíže televizoru (případně plátna projektoru). To i kvůli pohodlnému ovládání, kdy ovladačem míříme jedním směrem, přirozeně k obrazu. Zároveň je nutné ale myslet na to, že pod nebo nad televizor budeme umisťovat centrální reproduktor. Je tedy potřeba zde nechat dostatek místa.

Častou chybou bývá umístění centrálního reproduktoru vedle televizoru, ten ale musí být skutečně umístěn přesně uprostřed. Po stranách televizoru, ideálně v dostatečné vzdálenosti, aby byl prostorový efekt co nejvěrnější, umístíme přední pravý a levý reproduktor.

Zapojení ostatních reproduktorů se pak liší v závislosti na počtu kanálů reproduktorové soustavy. U 5.1kanálové soustavy by měl být pravý a levý reproduktor umístěn vzadu zhruba na úrovni sedací soupravy, případně mírně za pohovkou. Vysloveně s odstupem za pohovku se umisťují až 7.1kanálové systémy, jak jde vidět na obrázcích níže.        

Rozmístění 5.1 a 7.1kanálového systému

Jednotlivé reproduktory by měly tvořit společně s televizorem pomyslnou kružnici. Křeslo nebo pohovka by pak měly být v jejím středu. Pokud to není možné, můžete si pohrát s nastavením zvuku a především u kvalitnějších sestav nastavit například zpoždění signálu o pár milisekund pro jednotlivé kanály, jak podrobněji rozebereme ještě v závěru tohoto článku. 

Poslední součástí reproduktorové soustavy, o jejímž umístění jsme se zatím nebavili, je subwoofer. Právě o umístění sub-basového reproduktoru platí řada mýtů. Žádné pravidlo fungující na 100 % v každé situaci ale neexistuje. Subwoofer totiž nešíří zvuk směrově, teoreticky tedy může být umístěn kdekoliv. Nejvhodnější je ale umístit jej v rámci přední linie reproduktorů.

Aby nebyl zvuk nijak pokažen (rezonance, vibrace, apod.), neměl by se subwoofer dotýkat žádného nábytku, ale stát pevně na zemi. Pochopitelně by tedy nemělo být umístěno ani nic na něm – subwoofer zkrátka není podstavec pod květináč ani stojan pro herní konzoli. S konkrétním umístěním se nebojte experimentovat, což platí především pro levnější sestavy. Umístěte jej pak tam, kde vám zvuk bude připadat subjektivně nejlepší.

Kabely a podstavce

Jak jsme zmínili již výše, limitujícím faktorem při instalaci může být délka kabelů. Nenechte si ale kvůli tomu pokazit zážitek z domácího kina. Krátký kabel se dá ve většině případů nahradit delším, investice je to zpravidla maximálně pár stovek, což je v případě pořizovací ceny celého domácího kina zanedbatelná částka. Nehledě na to, že kvalitnější kabeláž může kvalitu reprodukce povznést zase o úroveň výš. Především u levnějších setů to bývají totiž velmi často kabely, na čem se šetří.

Problém nepředstavují ani sestavy, jejichž kabely jsou přidělány napevno. Zpravidla jde tedy o levnější reproduktory vybavené nejčastěji kabely s konektory typu cinch. K nim se dají jednoduše pořídit odpovídající prodlužky. Investice to opět není příliš velká.

U napevno přidělaných kabelů si můžeme vystačit s prodlužkou. Na snímku je model s koncovkou cinch.

Velkým nešvarem bývá také umisťování zadních reproduktorů na opěradlo sedací soupravy. Ne, sem opravdu nepatří. Pro dosažení lepších výsledků je nutné si dopřát větší odstup. Vhod v takovém případě mohou přijít speciální podstavce, kterých je na trhu celá řada. Na výběr jsou modely k instalaci na zeď, stejně jako vyšší podstavce na zem. Ceny přitom startují už na méně než 200 Kč.

U sloupových reprosoustav samozřejmě tato starost odpadá. To se týká ale především dražších sestav.

Držáky na reproduktory se dají pořídit už za pár stovek.

Není konektor, jako konektor

Když už máme jednotlivé komponenty rozmístěné, je načase je zapojit. Prakticky u všech sestav jsou jednotlivé zdířky popsané, pokud dáváte pozor, neměli byste udělat chybu. Nejsnadnější to mají ti, kteří vlastní tzv. all-in-one systémy, tedy vše v jednom. Zesilovač je integrován v jediném zařízení společně s přehrávačem a tak se připojuje pouze jedna „krabička“.

Kabely pro připojení reproduktorů bývají u takovýchto sestav zpravidla barevně rozlišeny, stačí tedy každou jednotlivou barvu přiřadit k odpovídající zdířce. Dražší sestavy pak používají písemné označení, které je v podstatě zkratkou anglických pojmenování. Máme tedy například u 5.1kanálového systému reproduktor centrální (C), přední pravý (FR), přední levý (FL), zadní pravý (BR), zadní levý (BL) a subwoofer (SUB). V případě 7.1kanálového systému jsou pak ještě postranní reproduktory, konkrétně postranní pravý (SR) a levý (SL).

Prakticky u všech systémů jsou jednotlivé konektory pečlivě popsány. 

Zapojení reproduktorů je velmi důležité, v případě špatného zapojení totiž nemusí hrát reproduktory korektně, případně vůbec. Také při připojování reproduktorových soustav nezapomínejte na stokrát omílané pravidlo. Pokud má receiver nejnižší impedanci 8 Ohmů, musíme k němu připojit reproduktory se stejnou nebo vyšší hodnotou. V případě, že bychom k němu připojili například reproduktory s impedancí 4 Ohmy, mohli bychom poškodit nejen je, ale klidně i samotný AV přijímač. Impedance v podstatě určuje elektrický odpor obou zařízení, pokud bychom tedy připojili reproduktory s nižší impedancí, zvýšili bychom zátěž na samotném zesilovači, a tím ho mohli poškodit.

Domácí kino je pak nutné připojit ještě k televizoru. V případě all-in-one systémů k tomu slouží buď tradičně SCART kabel (především u starších televizorů) nebo modernější rozhraní HDMI. SCART zprostředkovává analogový přenos, je tedy náchylnější na kvalitu kabelu – ten výrazně ovlivňuje i kvalitu obrazu. Vhodnější, pokud to tedy možnosti dovolí, je tedy použití rozhraní HDMI. To se hodí i pro přenos obrazu ve vysokém rozlišení.

Zleva kabel SCART vs. HDMI.

Některá domácí kina mají takovýchto obrazových výstupů klidně i několik. Zpravidla jsou popsané jako out a in. Do televize patří vždy kabel vedoucí ze zdířky out. Konektory s nápisem in slouží k připojení dalších přehrávačů, jejichž obraz a zvuk je následně veden prostřednictvím domácího kina.

Pokud máte domácí kino složené z několika částí (přehrávače a zesilovače), zapojení je prakticky totožné jako v případě all-in-one systému. Nejprve připojíte zesilovač k televizoru a do zesilovače, ideálně prostřednictvím HDMI kabelu, připojíte další komponenty – blu-ray přehrávač, televizní konzoli, apod. Připojit je tedy možné klidně i několik zařízení najednou, limitováni jste pouze konektorovou výbavou vašeho přehrávače. Mezi jednotlivými zařízeními se pak snadno přepíná volbou vstupů, stejně jako když na kazeťáku vybíráte, zda má hrát rádio nebo CD nosič.

U některých sestav nechybí ani AUX in konektor, zpravidla vyvedený konektorem jack 3,5 mm (klasický sluchátkový kabel) nebo prostřednictvím dvou cinch konektorů. V obou případech AUX in slouží k připojení dalšího zvukového zařízení. Například pokud chcete na své vícekanálové aparatuře přehrávat hudbu z mobilního telefonu nebo nějakého kapesního přehrávače. Kabely k připojení takovýchto zařízení ale bývají součástí balení jen zřídka, zpravidla je nutné je dokoupit zvlášť.

Zleva konektor jack 3,5 mm a dva standardu cinch.

První spuštění a nastavení

Pokud jsme vše správně zapojili, můžeme se vrhnout na první spuštění. Ještě než si pustíme svůj nejoblíbenější film, je vhodné celou sestavu nastavit – především tedy reproduktorovou soustavu v rámci našich prostorových možností. I ty nejlevnější sestavy dnes zpravidla nabízejí kalibraci zvuku, často dokonce disponují speciálními demo režimy, ve kterých se nastavuje jeden reproduktor po druhém. Dražší systémy to dokážou i automaticky.

V demo režimu se nastavuje hlasitost pro každý kanál zvlášť (reproduktory v něm jakoby šumí). Abychom dosáhli co nejvěrnějšího prostorového efektu, měli bychom slyšet z každého reproduktoru stejný zvuk, zkrátka žádný kanál by neměl přehlušovat jiný. Častým nešvarem bývá, že lidé mají zadní reproduktory příliš zesíleny, protože jsou nadšeni z toho, že „něco hraje za nimi“. Zkrátka takový ten „wow“ efekt, který u stereofonního systému nezažijete.

Jediný kanál, který můžete oproti ostatním trochu zesílit, je centrální reproduktor. Ale opravdu jen nepatrně. Docílíte tím srozumitelnějších dialogů ve filmech.

Nezapomínejte také na to, že hlavním smyslem domácího kina je právě prostorový zvuk. Čím vyšší nastavíte celkovou hlasitost, tím více se bude prostorovost vytrácet a zvuk se slije do jednoho. Hlasitost by zkrátka měla odpovídat velikosti místnosti, což platí obzvláště v panelákových bytech. Vyzkoušejte tedy nejprve pustit film na menší hlasitost a postupně přidávejte tak, abyste docílili co nejlepších výsledků. Nejenže si tak vychutnáte film více, ale ušetříte si i spoustu starostí se sousedy…