Hideo Kojima nedělá kompromisy a svou autorskou vizi tlačí kupředu i navzdory silným protiproudům herního mainstreamu. Není proto překvapením, že jeho novinka Death Stranding sbírá hodnocení od těch téměř nejnižších až po ty absolutní. Jak se líbila nám?
Premisa Death Stranding je, alespoň co se hratelnosti týče, až skandálně jednoduchá. Jsme v Americe, zdevastované a rozdrobené nadpřirozeným kataklyzmatem. Lidstvo, tedy co z něj zbylo, se povětšinou schovává v malých kapsách civilizace, a je pouze na individuálních kurýrech, aby zbytky civilizace spojovali. Životně důležitými materiály i zcela triviálními hračkami, případně pizzou. Jedním z těchto hrdinů jste i vy, tedy herec Norman Reedus, který v Death Stranding propůjčil svůj obličej, tělo i hlas svému virtuálnímu alteregu Samovi.
Ano, v Death Stranding opravdu po celou délku zhruba padesátihodinové stopáže procházíte krajinou a donášíte balíčky. Sem, tam, zpátky a zase kupředu. Pořád dokola. Dokolečka. Hideo Kojima zkrátka vzal jeden z nejotravnějších prvků herního designu a postavil kolem něj jednu gigantickou hru, ve které se na obrazovce střídají holywoodští herci i špičkoví dabéři. A když nedonášíte stokilové náklady na zádech hlavního hrdiny, s otevřenými ústy zíráte na jednu z nespočtu dlouhých animací, sloužících coby hlavní ventil autorovy fascinující (doplňte vlastní adjektivum) představivosti.
Death Stranding v kostce
- Simulátor virtuální turistiky včetně klopýtání po kluzkých kamenech a padání do řeky
- Fascinující příběh, který někdy dává smysl a jindy zas tolik ne
- Originální dílo v záplavě klonů - buď vám sedne, nebo ne
- Fandové Normana Reeduse svůj idol uvidí v situacích, které by nečekali
Osmiminutový Launch trailer je plný spoilerů, tak bacha na to.
Simulátor chůze s holywoodským rozpočtem
Pokud vám nevoní představa, že se budete plahočit apokalyptickou (avšak přenádhernou) krajinou napříč Spojenými státy, s balíčky vyskládanými na zádech hlavního hrdiny jako Jenga věž, nad Death Stranding zlomíte hůl. Pokud jste tak již neučinili hned v úvodu. Hideo Kojima je stále ten stejný autor, který si libuje v epickém vyprávění zamotaných (až absurdních) příběhů, se vzletnými metaforami v jedné ruce a nevkusnými fóry a narážkami v té druhé.
Kojima je však zároveň expert, pokud jde o navození konkrétní atmosféry (či kýče) a je to zároveň vizionář (ať už v dobrém či špatném slova smyslu) a perfekcionista (ať už v dobrém či špatném slova smyslu). Stěžujete-li si na nedostatek inovace v herním průmyslu, Death Stranding si přinejmenším musíte zahrát, jinak budete ten starej dědek, co si v hospodě stěžuje na politiku, aniž by chodil k volbám.
Zatímco dějová linka, kterou nemá smysl i vzhledem ke spoilerům na ploše recenze popisovat, je rozmáchlá, plná skrytých narážek, tajemných postav i miminek v přenosných inkubátorech, herní náplň jsme vystihli v úvodu článku. Jste kurýr Sam Porter Bridges a nosíte lidem balíčky. Většinu času na vlastních bedrech a po vlastních nohou, postupem času se však dostane i na různá vozítka, s nimiž se zdejší (relativně) velké vzdálenosti překonávají lépe. Ne vždy tomu tak ovšem je.
Když cesta je cíl a cíl je jen mezistanicí na další cestě
Když totiž říkáme simulátor chůze, myslíme to vcelku doslovně. Ne že byste museli rytmicky a střídavě mačkat tlačítka, aby hrdina kladl jednu nohu před tu druhou, tak daleko Kojima ani sám sobě nedovolil zajít. Ale musíte si dávat pozor, zvláště při nesení velkých nákladů, na rozložení váhy, kde máte těžiště, jak držíte balanc a jestli to stačíte udýchat. Zatímco ve všech ostatních hrách je zdolání prudkého svazu s kluzkými kameny záležitost pro jedno tlačítko, v Death Stranding budete tisknout oba triggery na ovladači, případně jeden či druhý podle toho, na kterou stranu vás náklad strhává. A čím těžší náklad s sebou vláčíte, tím těžší cesta vás čeká, nemluvě o tom, když musíte respektovat časomíru nebo brát v úvahu křehkost dané zásilky.
Kojima a jeho tým vytvořili naprosto perfektní, dobře stravitelnou a přitom komplexní mechaniku, díky které je něco tak běžného ve hrách, jako právě chůze, plnohodnotným gameplay prvkem. Terén, tedy další z věcí, která v drtivé většině herní produkce hraje maximálně roli krytu před kulkami, je v Death Stranding naprosto zásadní, pokud jde o plánování cesty kupředu. Zatímco v jiných open world hrách obcházíme nepřátelské hlídky nebo tuhá monstra, tady je potřeba překonávat průrvy, rozeklané skály, sněhem zavalené masivy, útesy či zrádné vodní toky. Některé jde obejít, jiné musíte zdolat. Třeba žebříkem nebo lezeckým provazem. Postupně dostanete možnost (3D) tisknout i stavby jako mosty či pozorovací věže, abyste nemuseli lézt na stromy (to ani nelze) jako Jeníček s Mařenkou.
To je vše, Hideo?
Ale kdeže! Překonali jsme běžnou délku recenzí na GEEK Magazínu a sotva jsme smočili špičku boty v rozvášněné řece všeho, co se Kojima Productions podařilo v Death Stranding skloubit. Fandové Metal Gear Solid přeci jen mají důvod slavit, protože to je v podstatě druhá polovina toho, co budete v různých variacích v Death Stranding dělat. Plížit se kolem a schovávat se budete nejen před zdejšími duchy (mrtvými lidmi zaseknutými mezi naší a jinou realitou), ale také teroristickou skupinu Homo Demens a zdivočelými kurýry, kteří se váš náklad budou snažit ukořistit pokaždé, když si dovolíte cestovat skrz jejich území.
Ano, postupem času dostanete i zbraně, nejprve podivné prototypy metající směs vaší krve a (vašich vlastních) fekálií (no fakt!), zhruba v polovině hry se však dostane i na klasický arzenál. Střílecí pasáže nicméně paradoxně patří mezi to slabší, co hra nabízí, a vzhledem k zásadnímu příběhovému uzlu není zabíjení ostatních lidí (jakkoli vám chtějí ukrást náklad) vůbec praktické. Ale to bychom prozradili příliš.
Co prozradit můžeme, a už jsme to nakousli dříve, je přítomnost vozítek, které vám často usnadní cestování napříč krajinou. S těmi nicméně souvisí jedna, v podstatě jediná, naše výtka. Zatímco s chůzí si Kojima dal práci, na fyziku vozidel, zvláště pak tříkolky, tak trochu rezignoval, a z řízení čehokoli v Death Stranding prostě nemáte moc radost. Jaká škoda.
Takže všechno, jo?
A pořád ne! Je zajímavé strávit většinu recenze popisováním něčeho, co by v jiné hře nestálo ani za větu. Tak moc jiný Death Stranding je. Jasně, zčásti jde o převlečený Metal Gear, zčásti o simulátor chůze, ale Kojimova síla je v detailech a tenhle ďábel utkal herní obdobu tapiserie. I přes velmi jednoduchou premisu dokáže Death Stranding bavit, dáte-li ji šanci, po celou stopáž, protože na vás stále vymýšlí něco nového. Ať už v příběhu, který se opírá o pevné základy hereckých výkonů Reeduse, Guillerma del Tora, Madse Mikkelsena či Troye Bakera, nebo v herních mechanikách. Prozrazovat víc z děje, případně ze hry, by znamenalo ochudit vás o zážitek, který je nejlepší vychutnat si bez nápověd. Takže dost.
Kojima je perfekcionista, což se navíc odrazilo ve famózním technickém zpracování. Death Stranding je bezesporu jednou z nejlépe vypadajících her této generace a zároveň důkazem, jak neuvěřitelné vizuály se dají vyždímat z dosluhující (ale zjevně stále kompetentní) PS4. Fantastická panoramata přitom nikterak nekřičí a nehýří zbytečně barvami, ale naprosto berou dech svou hloubkou a nespoutaností. Vzpomeňte si na naše slova, když se budete brodit sněhem stovky metrů nad hladinou moře a pak se rozhlédnete do krajiny... Že vám k tomu bude na emoce vybrnkávat melancholické tóny islandská kapela Low Roar, to už je jen třešnička na dortu.
Bravo
Death Stranding je zážitek a nepochybně bude sloužit jako příklad ve vyhrocených debatách o tom, jak má vypadat správná hra a zda-li hra musí být zákonitě zábavná. V době, kdy je mainstreamová tvorba tak moc šablonovitá, bezpečná a navzájem zaměnitelná, působí Death Stranding prostě unikátně. V současné době neexistuje herní studio, natožpak jeden jediný autor, který by si dovolil použít rozpočet holywoodského filmu k tomu, aby na něm postavil něco tak jiného (a polarizujícího) jako právě Death Stranding. Vysmívejte se Kojimovi jak chcete, tohle mu ale upřít nemůžete. A vy ostatní se nebojte ponořit, protože Call of Duty tady bude vždycky...
