The Last of Us 2 je mistrovské dílo. Je to hra, která svým zpracováním i příběhem nechává v prachu za sebou všechny ostatní. Naughty Dog opět dokázal, že patří mezi špičku. Je to nejlepší hra své generace a dost možná i všech dob.
Alespoň to si můžete o The Last of Us 2 přečíst v drtivé většině recenzí od kritiků po celém světě. Záplava absolutních hodnocení je naprosto bezprecedentní a stejně tak jsou i prodejní čísla, která se za první víkend v obchodech vyšplhala na rekordní čtyři miliony kopií.
Komerční úspěch a téměř univerzální chvála odborné veřejnosti nicméně ostře kontrastuje s tím, co si o hře myslí sami hráči - vedle zprůměrovaného skóre 94 na stránce Metacritic totiž svítí i červeně rámované hodnocení 4.8 z 10. Při bližším pohledu na téměř 100 tisíc uživatelských recenzí je jasné, že v případě The Last of Us 2 se názor hráče a kritika jasně rozchází. Dává tušit, že s nejnovějším titulem od Naughty Dog se to má všelijak. Tak si pojďme říct jak.
The Last of Us 2 v kostce
- Postapo akce s důrazem na stealth
- Završení příběhu o Ellie a Joelovi se spoustou zvratů
- U hry strávíte 25 až 30 hodin
- Bez multiplayeru, jen singleplayer
- Více akce, více plížení a více filmečků než v jedničce
Oko za oko
Neprozradíme snad příliš, když napíšeme, že hlavním příběhovým motivem v The Last of Us 2 je pomsta. Tedy pomsta doprovázená spoustou a spoustou násilí. Nacházíme se v postapokalyptických Spojených státech, pět let po událostech z prvního dílu, kdy se potkali Ellie s Joelem a společně unikli první vlně smrtící pandemie. Ale jak už to tak bývá, nic dobrého dlouho nevydrží a jestliže v prvních minutách hry sledujete, jak se Ellie potýká s kocovinou po divoké tancovačce, vzápětí už Naughty Dog roztáčí nemilosrdný kolotoč tragických událostí, které s vámi zůstanou až do samého konce hry.
The Last of Us 2 rozhodně není hrou pro děti, protože ani dospělým z ní nebude do smíchu. Svět podle Naughty Dog je krvavý, deštivý a bez špetky naděje. Scénář vás z chráněné komunity městečka Jackson kdesi v horách Wyomingu pošle do rozbořeného Seattlu a ještě dál, často se však neobtěžuje s časovou sousledností a pravidelně vás vysílá zpět v čase ve formě flashbacků. Tu hrajete za jednu postavu, tu za druhou, jindy sledujete totožnou událost z jiné perspektivy. A celým příběhem se jako červená (doslova) nit line poselství, které si v Naughty Dog vytkli jako něco, čím vás budou mlátit přes hlavu až do samého konce.
Násilí je špatné, aaano?
Naughty Dog se rozhodli vypořádat s něčím, co v jejich hrách odjakživa přemýšlivějším kritikům vadilo. A sice, že na jedné straně máte hrdinu, který miluje své bližní, je to od podlahy klaďas, ale jakmile dostanete do ruky ovladač, povraždíte s ním stovky lidí. Ostatně to samé se, do určité míry, dělo v jedničce The Last of Us - zkrátka takové jsou hry. V The Last of Us 2 se tvůrci nesnaží vymyslet, jak jinak byste s herním světem mohli interagovat než tím, že někoho buď zastřelíte nebo bodnete do krku. Co však dělají opakovaně a cílevědomě jsou neustále připomínky, že násilí je špatné a že pomsta nic neřeší. To jste nevěděli, co?
Problém The Last of Us 2 vězí v tom, že vy, coby hráč, nemáte absolutně na vybranou. Scénář hry je daný, schválený, na papíře navždy vytištěný. Zatímco v některých hrách se příběh větví, případně se dočkáte jiného zakončení podle toho, jak se během hraní chováte a jaké děláte volby, Naughty Dog vám tuhle volbu odepírají i v okamžicích, kdy byste ji čekali. Třeba když se proplížíte (lidskému) protivníkovi za záda a chytnete jej do kravaty. V tu chvíli "nebožáka" můžete použít jako živý štít, pokud po vás jdou jeho kamarádi, nebo jej odtáhnout někam za roh, aby na vás nepřišli. Jenže ať uděláte cokoli, vždycky to skončí prořízlou krční tepnou. Omráčit? Ale kdeže, The Last of Us 2 je příběh o pomstě. Nemáte na vybranou.
Interaktivní film
Je komické číst si nadšené recenze kolegů, kteří považují The Last of Us 2 za vrcholné dílo současnosti, zatímco ti samí lidé by vám nejspíše řekli, že Hideo Kojima dělá interaktivní filmy. To člověk víc kouká na filmečky, než hraje! Kojima režisér... The Last of Us 2 přitom trpí stejným syndromem. Zhruba ve třetí čtvrtině si z hodiny prosedíte zhruba padesát minut s gamepadem v klíně. Nejde přitom o kdovíjakou výjimku. Naopak jindy, kdy byste raději shlédli filmeček, vás tvůrci nutí "hrát" - třeba pomalou chůzi. Co někteří vyčítají Davidu Cageovi a jeho hrám (Detroit: Become Human), Naughty Dogu prochází.
Na rozdíl však od her jako například Detroit: Become Human, kde hráčova volba má jasné dopady na to, jak se bude scenář odvíjet dál, vás Naughty Dog ani v nejmenším nenechá sejít z vytyčené cesty. A to ani ve chvílích, kdy některé postavy dělají rozhodnutí, které buď nedávají smysl nebo jsou velmi nepravděpodobné. (Tady našlapujeme opatrně kvůli spoilerům, samozřejmě.) Nakonec když už jsme do toho zabředli až po uši - příběh The Last of Us 2 není kdovíjak výjimečný. Vlastně je docela prachobyčejný.
Hlavní motivy bezbřehého násilí a pomsty nejsou ničím novým a jejich exekuce v podání Naughty Dog je upocená, vydřená a od začátku patrná. Chybí ji nuance. Scénář vás svým poselstvím nepřestane mlátit přes hlavu ani během samotného hraní. Zabijte (lidského) protivníka a jeho parťáci nahlas vykřiknou jeho (či její) jméno. Bože, zabili Samanthu! Clyde je mrtev! Ach ouvej... Pokaždé. Vždycky, když někoho zabijete, hra vám to připomene. Zabili jste psa, protože vám hra nedala možnost rozhodnout se jinak? Tak ten pes měl jméno. A uměl chytat míček. Měl rád své páníčky a vrtěl ocasem. Vy necitové. Mistrovské dílo? Ale kdeže.
Dobrá hra, když vás nechá hrát
Jinak je The Last of Us 2 zábavná hra. Když vás nechá trochu hrát. Nejlepším momentem a jakýmsi posteskem nad tím, co mohlo být, jsou vaše první kroky v Seattlu. Co Naughty Dog stále umí opravdu výborně je design prostředí a první hodina v rozbořené metropoli, kde se můžete rozhodovat, kam na svém koni pojedete a splnit si pár postranních úkolů, patří mezi to nejlepší, co hra nabízí. To samé se dá říct o pasážích, kde se potýkáte s infikovanými lidmi a hra brnká na hororové struny a udržuje vás v neustálém napětí. A hlavně vás nechává hrát...
Mechaniky od minula dostály jistým změnám a k lepšímu. Souboje, včetně těch pěstních a na blízko, jsou parádní, to samé plížení, které je vyšperkované o speciální mód, kdy se zaposloucháte, vše se ztiší, a vy můžete spatřit siluety nejbližších nepřátel. Crafting i vylepšování schopností hlavní postavy jsou sice trochu do počtu v podobné hře, rozhodně však neurazí. Jenže The Last of Us 2 trpí syndromem příliš velkého krajíce chleba a zoufale malého množství čehosi k jeho natření. Dějová linka je utahaná, některé scény k uzoufání dlouhé a flashbacky jsou sice jedinými ostrůvky pozitivních emocí v jinak depresivní kaluži krve, potu a slz, příliš (zábavného) hraní ale nenabízí.
Méně je více
Neil Druckman, kreativní ředitel The Last of Us 2, se nechal slyšet, že jeho nová hra nemá být zábavná. Poukazoval na to, že zabíjení lidí, jakkoli by se mohlo zdát opodstatněné, je špatné a nemělo by být zdrojem "zábavy". The Last of Us 2 je zábavná právě ve chvílích, kdy vás přestane poučovat o morálce, etice a dalších vzletných konceptech a nechá vás hrát. A když říkáme hrát, myslíme tím zabíjet lidské i (ne)lidské nepřátele v dechberoucích kulisách a s produkčními hodnotami, které jsou bezesporu na samém vrcholu toho, co jsme dosud ve hrách mohli vidět.
Že jsou tyhle záblesky zábavy proložené hodinami nesouvislého vyprávění a blábolení je škoda. Ještě větší škoda, že se i ony záblesky vlivem přestřelené herní (filmové) doby rozpliznou v úmornou snahu dobelhat se na konec a zjistit, jak to teda všechno dopadne. Jak? Inu to už si musíte zjistit sami.
Považovat The Last of Us 2 za mistrovské dílo, které vám sáhne do svědomí, je úsměvné. Neříkáme přitom, že by se tvůrci her neměli snažit podobná témata prozkoumávat. Hellblade: Senua Sacrifice se to podařilo s problematikou psychózy. Spec Ops: The Line šokovala válečnými zločiny a vlastním komentářem, aniž by hráče poučovala a snažila se jim svůj názor cpát do chřtánu. The Last of Us 2 se to nepodařilo. Je to dobrá hra. Sem tam zábavná. Řemeslně mistrovsky odvedená. To by mělo stačit, ne?