Fandovský remake ikonické střílečky z konce minulého tisíciletí se po více než desetiletém vývoji dočkal své finální verze. Možná jste jej hráli už před osmi lety, kdy poprvé vyšel. Možná jste dohráli originál - Half-Life, onoho léta Páně 1998. V obou případech byste si měli Black Mesa zahrát.
Proč? Proč si prostě nezahrát originál a neprožít ty fantastické momenty, které před dvaadvaceti lety zásadně redefinovaly žánr stříleček až do současnosti? Protože Half-Life, ruku na srdce, zastaral úplně stejně jako každá jiná hra. Ne počkejte, nepodpalujte nám sekci komenářů pod článkem - Half-Life jsme hráli a zbožňovali, ale fakt - dvě dekády překotného vývoje neustojí ani taková legenda. Dovolte... Třeba ona pověstná jízda vláčkem, ve kterém se coby Gordon Freeman vydáváme na svůj poslední den v práci, je z dnešního pohledu jen těžko stravitelná.
Jasně, expozice je důležitá, a v době, kdy žánru dominovaly hry jako Doom a Quake, způsobila desetiminutová projížďka přísně tajným komplexem totální poprask. Prásk. A pak jsme z kabiny podzemní dráhy vystoupili, přivítal nás sekuriťák a dalších dvacet minut jsme bloumali po chodbách vědeckých laboratoří a bavili se s kolegy - a oni s námi! Prásk. A víte co ještě, neměli jsme žádnou zbraň! V příštích hodinách už se na nás ale valily příšery z jiné dimenze a do toho všeho se přimíchali vládní vojáci, kteří měli za úkol zlikvidovat nejen šmejd z vesmíru, ale i přeživší vědecký tým. Prásk!
Dobrá. Half-Life je pořád dobrá hra. Stará, ale dobrá. Black Mesa, fandovský remake, který posvětili samotní tvůrci originálu z Valve, tuhle klasiku precizně a s veškerou úctou restauruje do stavu, kdy si rezavějící lásku můžete prožít znovu, v lecčems i trochu lépe, byť už (nejspíš) bez poprasku. Jízda podzemkou i zhruba první hodina hry, během které se připravujete na osudový experiment s bránou do jiné dimenze, je díky modifikovanému enginu z Half-Life 2 přinejmenším zajímavá. Fandové si mohou staré vzpomínky převléknout do nového kabátku a předstírat, jako by se znovu psal rok 1998. Nováčkové mohou do herního světa pronikat v (relativně) moderní grafice a díky remasterovanému (a přesnému) dabingu si vychutnat vtipné rozhovory s personálem kolem. Znalci zdejší mytologie potkají i jistého Eliho Vance...
Black Mesa je skutečně Half-Life 1.5, protože svým designem stojí na chlup uprostřed obou dílů. Zatímco v druhém díle Valve naplno adaptovali vyprávění příběhu skrze prostředí i postavy a přizpůsobili tomu design úrovní, v jedničce je stále znát rukopis dřívějších klasik. Už jsme sice nemuseli sbírat barevné klíče jako v Doomovi, prostředí tu však Valve poskládali jako velká spletitá bludiště. Zdejšími koridory, ať už to bylo pod zemí nebo na povrchu, jsme často museli projít několikrát tam a zase zpátky. Hádanky typu přehoď páku, zmáčkni čudlík, zatoč ventilem, posuň krabici, případně někam skoč, dnes rezonují celou hrou jak dávná ozvěna. Black Mesa je na chlup stejná.
Ne že by design úrovní byl špatný. On je stejně brilantní jako tehdy! Od prvního okamžiku, kdy zasunete mimozemský krystal do prapodivného generátoru a spustíte řetězec událostí, který skončí až vaší návštěvou na mimozemské planetě. Přes první potyčky s vojenskou sebrankou čističů až po ten moment, kdy vás vládní hrdlořezové zajmou a posléze hodí do drtičky odpadu. Nebo když sotva uniknete armádní helikoptéře skokem do hlubokých vod přehrady, abyste se museli utkat s... Ale že vám to nebudeme kazit! Ještě jednou - Half-Life měl fantastický design, naprosto revoluční koncept, z něhož se tehdejší recenzenti zcela pochopitelně nemohli dlouhou dobu vzpamatovat. Že takové momenty dnes umí vykouzlit kdejaká hra, za to může právě Valve a její prvotina.
Střílení umí dnešní hry lépe. Brokovnice je tu stále parádní a vojáci po zásahu teatrálně odlétávají díky nové fyzice, to ano. Mírně plovoucí pohyb hrdiny a bleskurychlé pohyby vojáků na druhou stranu evokují spíše Dooma, nikoli ovšem v tom dobrém. Tady měli tvůrci slevit ze svých restauračních ambicí a stejně tak i v případě některých pasáží, kde budete bloudit a bloudit a bloudit...
Přitom kompromisy autoři umí, jak se ukazuje v poslední čtvrtině hry, dodnes nechvalně známé pro svou frustrující návštěvu mimozemského světa Xen. Skákací pasáže v příšerně nadesignované domovině vetřelců pro některé naprosto zabily původní Half-Life, tvůrcům remaku se tenhle oříšek podařilo rozlousknout až v samotném závěru vývoje. Nebo alespoň napůl. Vizuálně je rozdíl oproti originálu obrovský - z hnědohnědé hroudy uprostřed kosmické nicoty je najednou bujná planeta hýřící snad všemi barvami ve vesmíru. Jen posuďte sami, tedy nebojíte-li se spoilerů, na videu níže...
Herně ani napodruhé není návštěva Xenu žádným ternem, přesto je to, hlavně díky úžasnému vizuálu, nadmíru důstojné zakončení mistrovsky zrestaurované klasiky. Klasiky, která je tu jak pro vousaté fanoušky, tak pro ty, kteří ještě neměli tu čest. Klasiky, která jako jedna z velmi mála překonala zub času a díky oddané komunitě fanoušků alespoň v něčem dokonce překonala svůj vzor. Hráči všech věků, do toho!
Kam dál?
Tolik let nic a nyní, v roce 2020, se na nás vyřítily hned dva tituly s řeckým písmenem Lambda v názvu! Black Mesa je výborným začátkem pro všechny, kteří se sérií nepřišli do styku, a pak je čeká ještě famózní druhý díl a jeho dvě epizody. A nakonec? Half-Life: Alyx, po neuvěřitelných 12 letech přichází nový titul od Valve - tentokrát však plně (a pouze) ve VR. Budeme brzy recenzovat!