Hry a filmy k sobě mají blízko odjakživa. V minulosti se snad každý druhý filmový hit dočkal své herní adaptace, s čím dál tím lepší technologií ale mohli začít tvůrci her vyprávět svoje příběhy tak, jak to dělá Hollywood.
A spolu s tím do nich začali lákat i hvězdy. My se teď podíváme na hry, kde se objevily ty nejlepší nebo nejzajímavější. A vynecháme věci jako Grand Theft Auto: Vice City a podobné, kde slavná jména sice jsou, ovšem spíš než o klasické hraní jde o voice acting. Zaměříme se spíš na hry, kde ty hollywoodské hvězdy jsou vidět. A člověk má i díky tomu pocit, že je uprostřed hollywoodského filmu.
Hra, nebo film?
Herní průmysl si občas z toho filmového bere opravdu hodně, a pak vznikají věci, u kterých člověk váhá, jestli jde ještě o hru, nebo spíš o film s jistou porcí interaktivity. Ale že by ta druhá možnost byla špatně, to určitě tvrdit nebudeme. Každopádně tahle „filmovost“ by se bez slavných tváří dost dobře prodávat nedala. A nebo asi dala, na druhou stranu nějaká ta celebrita ničemu neuškodí.
David Cage přesně na tohle vsadil ve sci-fi thrilleru Beyond: Two Souls, kde se sešli Ellen Page (dnes Elliott Page) a zkušený Willem Dafoe. V trailerech to vypadalo skvěle a díky účasti téhle dvojice se povedlo ze hry udělat celkem velkou událost, ale je bohužel škoda, že Cage, ačkoliv bývá považován za eso mezi herními scenáristy, dodal jen velice průměrný thriller. Jako hra to extra zábavné nebylo, jako film… budiž. Avšak díky účasti Page a Dafoea měli často hráči/diváci trošku větší očekávání, které Beyond nenaplnilo. Já se tedy mezi ty zklamané taky řadím. Sázka na hvězdy asi nevyšla tak, jak si Cage představoval a možná i proto jich v jeho dalším kousku Detroit: Become Human moc nenajdeme.
Snaha o tvoření interaktivní zábavy se slavnými tvářemi je samozřejmě mnohem starší a herní průmysl to zkouší s hvězdami mnohem déle. Série vesmírných stříleček Wing Commander měla Marka Hamilla z Hvězdných válek nebo klasika Malcolma McDowella (Mechanický pomeranč), v adventuře Ripper se v roce 1996 sešli legendární Christopher Walken (Lovec jelenů, Vyhlídka na vraždu, Chyť mě, když to dokážeš) s budoucím Gimlim Johnem Rhysem-Daviesem… ale film je film. A v devadesátkách to platilo dvojnásob.
Interaktivní advetury a podobné žánry fungují samozřejmě i dnes a snaží se spoléhat na dobré herce. To, že nejsou slavní, už zase tak moc nevadí. Na druhou stranu když se Rami Malek objevil v hororovém Until Dawn, asi nepočítal s tím, že za pár let bude mít doma Oscara a bude se chystat terorizovat Jamese Bonda.
Hraje celý Hollywood
Slavné tváře samozřejmě z herního světa nevymizely. To se nestane asi nikdy. Dnes ovšem fungují ještě víc spíš jako lákadlo pro potenciální zákazníky než jako něco, na čem hra stojí a padá. V prvním díle Assassin´s Creed se objevila Kristen Bell a bylo kolem toho docela haló, ale největšími profíky na práci se slavnými herci a marketingem (a občas i hrou) jsou tvůrci série Call of Duty.
V jednom ze starších dílů lze slyšet akční superstar Jasona Stathama, ovšem to bylo v době, kdy se jeho kariéra teprve rozjížděla. Do původních Black Ops si ale zaskočili oscarový Gary Oldman (Počátek, batmanovská trilogie Temný rytíř), Ed Harris (Propast, Skála) nebo Ice Cube. A tvůrci si dali hodně záležet na tom, abychom je poznal. Sama Worthingtona z Avatara jsme sice moc neviděli, protože měl „hlavní roli“, zase se však vyřádil v hraných upoutávkách, kde blbnul spolu s Jonahem Hillem (Superbad, Vlk z Wall Street). V Advanced Warfare se zase proti hráčům postavil držitel dvou Oscarů Kevin Spacey a v Infinite Warfare John Sníh ze Hry o trůny alias Kit Harrington.
Účast podobných hvězd pomáhá dělat ze hry velkou událost. Často takovou, o které se mluví i mimo herní rybníček. Call of Duty na svou filmovou verzi pořád ještě čeká, když se však člověk podívá na to, jaké známé tváře se mu prohání po monitoru nebo obrazovce, je otázka, jestli film vůbec potřebujeme. Takhle hvězdně obsazený totiž bude asi jen těžko. Přesto hollywoodské superstars využívá hlavně marketing. Upřímně kdyby místo Kevina Spaceyho a Kita Harringtona měli hlavní role naprosto neznámí, ale herecky schopní divadelníci, hernímu zážitku by to neublížilo ani za mák.
Konečně správně!
S velkou hollywoodskou hvězdou zkoušela trošku zajímavějším způsobem pracovat střílečka Apocalypse, která v roce 1998 vyšla na Playstation. Původně měli hráči vyrazit do akce s parťákem Treyem Kincaidem, jehož by řídil počítač. Jenomže Activison si za hodně velké peníze pořídil Bruce Willise! Ten Treyovi poskytl hlas a obličej a především se z něj stal hlavní hrdina. Hrát za Willise je přeci lákavé, ne? Možná. Ale kvůli tomuhle rozhodnutí se logicky zredukovaly dialogy, kterých bylo nakonec minimum a Willis akorát hláškuje. Jenže když posté uslyšíte tu samou hlášku, nejradši byste celou hru Willisovi nacpali do krku… Hezký pokus, bohužel ve výsledku naprosto mimo.
Poslední roky však ukázaly, že to nějak půjde. Jen je potřeba, aby si herní vývojáři i samotní herci uvědomili, že když už svým zákazníkům prodávají nějaký slavný ksicht, chtějí si ho ti zákazníci užít. Norman Reedus, jenž se proslavil seriálem Živí mrtví, se kvůli originálnímu Death Stranding docela nadřel, ale zároveň dostal prostor skutečně hrát a ne jen „být Norman Reedus“, stejně jako všechny ostatní slavné tváře, které se v téhle Kojimově pecce objeví. Death Stranding se pokusilo (a velmi úspěšně!) spojit herní a filmový způsob vyprávění a z obou si bere to nejzajímavější. Je vyloženě radost sledovat, jak tu všichni herci dostávají prostor skutečně dělat svou práci a nejsou v Death Stranding jen proto, že jsou slavní. A že jejich jméno bude dobře prodávat. Samozřejmě to od nich ovšem chce trošku větší zápal a zapojení do projektu než od Willise, jenž u Apocalypse pracoval na motion capture dva dny…
No a pak tu máme samozřejmě Cyberpunk 2077, kde se to všechno sešlo dokonale. Keanu Reeves tu jako Johnny Silverhand dostává spoustu prostoru a je do značné míry parťák, s nímž V stráví hodně času. Čemuž jsou přizpůsobené situace i dialogy. CD Project Red však zároveň díky jeho účasti dokázal zařídit, aby se o jejich hře mluvilo po celém světě a především i v médiích, které hry jinak vůbec neřeší. V Cyberpunku je využití slavné tváře vyladěné do ideálního stavu. Reeves je tu super jako charakter, vzhledem ke své herecké kariéře a rolím v cyberpunkových sci-fi kouscích jako Matrix a Johnny Mnemonic dává jeho účast dokonalý smysl. Ovšem on sám zároveň dělá radost marketingovému oddělení, protože ve chvíli, kdy vystoupil v roce 2019 na E3 a došlo na „breaktaking moment“, bylo jasné, že tahle hra bude událost, kterou stojí za to sledovat. Spokojení byli všichni. Tak snad podobných příjemných hereckých překvapení bude časem víc.