Okem fotoaparátu: Krásy a strasti fotografování krajiny

Krajinářská fotografie je poměrně náročná disciplína. Krajina se neustále mění, a tak není vždycky úplně jednoduché vytvořit takový záběr, o který uživatel skutečně stojí. Patrně největší výhodou fotografa tak je, když místo, kde chce fotit, dobře zná. Ideální také je, když se může na místo opakovaně vracet a záběr si přesně naplánovat. Úplně jinak totiž krajina vypadá za brzkého ranního svítání a jinak v ostrém poledním slunci, prakticky to samé platí i o různých ročních obdobích.

Krajina vypadá za každého počasí úplně jinak (originální velikost zde)

Na co budeme fotit

V předchozích dílech našeho seriálu jsme si již řekli, že je vlastně jedno, na co fotíte – zda na chytrý telefon, obyčejný kompakt nebo digitální zrcadlovku. Právě pro poslední zmiňovanou kategorii jsou nicméně naše rady určeny, protože sami používáme k focení zrcadlovky od společnosti Nikon, konkrétně základní APS-C zrcadlovku Nikon D3200 a profesionální fullframový model Nikon D750.

Při balení brašny na výlet do přírody se vyplatí dobře promyslet, co a kde vlastně budeme fotit. Zpravidla nás totiž čeká několikakilometrová túra, na které jde znát každý gram navíc. Chybět by určitě neměl stativ, širokoúhlý objektiv s ohniskem 24 mm a méně a zároveň i jedno delší sklo. Případně oba objektivy můžeme zastat jedním zoomem s dostatečným rozsahem.  

Dnes budeme fotit s pomocí následující techniky:

• Nikon D3200
• Nikon D750
• Nikkor 18-55 AF-S DX VR II
• Nikkor 24-85mm f/3.5-4.5G IF-ED

Fotografická výbava od společnosti Nikon, na kterou budeme fotit

Nepodceňovat kompozici

Už z předchozího dílu o focení portrétů víme, že jedním z největších nešvarů fotografie je nesprávná kompozice. Třetinová kompozice či zlatý řez platí samozřejmě také při fotografování krajiny, místo postav umístěných lehce do strany nás však v tomto případě zajímá spíše horizont. Lepší je jej umisťovat do horní nebo spodní třetiny záběru, podle toho jakou část snímku chceme zdůraznit.

Pokud jste předchozí díl o portrétech nečetli, jen v rychlosti připomeňme – prakticky při fotografování čehokoliv se více hodí tzv. třetinová kompozice. V takovém případě si v podstatě celý záběr rozdělíte na devět stejných dílů (dvě vodorovné a dvě svislé čáry). Například u fotografování krajiny by se tak horizont měl nacházet na jedné z vodorovných čar.

Důležité je přitom myslet na to, že horizont by měl být podobně jako vodní hladina vždy rovný. Nic totiž nedokáže pokazit snímek tak, jako padající horizont. I to je jeden z důvodů, proč se při focení krajiny vyplatí používat stativ. Pokud pomineme ty úplně nejlevnější, tak má většina stativů alespoň jednoduchou vodováhu, pomocí které můžeme tuto oporu fotoaparátu vyrovnat. Některé pokročilejší fotoaparáty dokonce mívají vodováhu již zabudovanou.  

Padající horizont? Takhle by to vypadat nemělo… (originální velikost zde)

Rovný horizont by měl být při fotografování krajiny samozřejmostí (originální velikost zde)

Fotografové krajiny upřednostňují především širokoúhlé objektivy, tedy ty s co možná nejkratším ohniskem. Širokoúhlé objektivy totiž dovolují dodat záběru hloubku a prostor výraznému popředí. Delší objektivy naopak dovolují vybrat pouze určitou část focené scény a podávají obraz spíše graficky.

V obou případech se však snažíme myslet na to, že by ze snímku mělo být patrné popředí i pozadí. Toho docílíme například zakomponováním nějakého výraznějšího prvku do záběru – například jdoucí postavy, stromu, keři, apod. V opačném případě totiž fotografie bude vypadat příliš ploše, bude jednoduše připomínat pohlednici.

Obraz kvůli nevýraznému popředí působí příliš ploše (originální velikost zde)

Díky zakomponování nějakého výraznějšího prvku do popředí získáme pocit prostorovosti (originální velikost zde)

Při použití delšího ohniska obraz nebude mít takovou hloubku, což ale někdy může být žádoucí (originální velikost zde)

Úhel pohledu

Už v samotném úvodu jsme hovořili o tom, že velmi důležitá je při fotografování znalost daného místa. Většina z nás si bude chtít ale památeční momentky pořídit z míst, na která se vydáme poprvé – například na dovolené. V takovém případě se vyplatí místo ještě před samotným focením důkladně projít.

Nejprve si vybereme objekt našeho zájmu. Poté se na něj podíváme z různých úhlů a vybereme si ten, který nám bude vyhovovat nejvíce. Většinou stačí popojít pouhých pár kroků a dojem z výsledné momentky se dramaticky změní. Při přemýšlení nad kompozicí nezapomínáme brát v úvahu i výšku, ze které krajinu fotíme. Jak si ukážeme na modelových situacích níže, někdy stačí jít těsně nad zem a fotografie dostane úplně jiný nádech.

Pojďme se tedy podívat, jak rozdílně mohou dvě scény vypadat z různých pohledů:

Cesta focená z přirozené lidské perspektivy, z výšky cca 160 cm (originální velikost zde)

Stačí jít s fotoaparátem těsně nad zem a scéna rázem dostane větší hloubku – nastavení zůstalo naprosto stejné (originální velikost zde)

Scéna opět focená z lidské perspektivy (originální velikost zde)

V tomto případě nepomohlo jít s fotoaparátem níže, protože nám záběr pokazila kovová tyč trčící ze země (originální velikost zde)

Stačí ale popojít pár kroků, jít opět s fotoaparátem co nejníže a výsledek je hned o poznání lepší (originální velikost zde)

Ostření

Doposud jsme se ještě nevěnovali nastavení fotoaparátu. I ty nejlevnější přístroje dnes již mají režim krajina, který nastaví vše za uživatele. Pokročilejší uživatelé se samozřejmě mohou vrhnout na manuální nastavení, se kterým lépe dosáhnou požadovaných záměrů.

Při tvorbě krajinářských momentek je žádoucí, aby v obraze bylo vše co možná nejostřejší. Možnosti, jako toho dosáhnout, jsou v podstatě dvě. První je známé pravidlo, že čím větší clona, tím větší hloubka ostrosti. U některých krajinářských momentek tak běžně můžeme narazit na clony f/22 a výše. V takovém případě budeme ostřit zhruba do jedné třetiny vzdálenosti, kterou chceme ostrou.  

Druhou možností je využít tzv. hyperfokální vzdálenost. V záběru pak bude ostré vše od poloviny této vzdálenosti až do nekonečna. Hlavní výhodou druhé zmiňované možnosti je používat nižší clonová čísla okolo f/11, kde zpravidla mívají objektivy lepší kresbu. Hyperfokální vzdálenost je však specifická pro každou velikost obrazového snímače, ohniskovou vzdálenost a konkrétní clonové číslo. Výrobci fotoaparátů a objektivů proto vydávají speciální hyperfokální tabulky, které uživatelům radí, jak ostřit – ukázku naleznete například na Wikipedii.

Ukázka hyperfokální tabulky

Hrátky se světlem

Při focení krajiny nás může potrápit i velký rozsah dynamického kontrastu focené scény. Zjednodušeně řečeno, že je nebe nebo jiná část scény výrazně světlejší než okolí. Pomoci v takovém případě mohou například filtry. Například z použitím toho polarizačního dojde ke ztmavení oblohy a zvýšení kontrastu celé scény.

Pro jedince, kteří ještě neměli s polarizačními filtry tu čest, je alespoň v rychlosti představme. Stejně jako klasické filtry se i tyto montují na samotný objektiv – ten musí mít logicky závit, do kterého půjde filtr namontovat. Konstrukce polarizačních filtrů není pevná, ale otočná. V praxi tak jejich otáčením ztmavujeme tu část scény, která je žádoucí. Jak se scéna promění v souvislosti s použitím polarizačního filtru, si můžete prohlédnout níže.

Polarizační filtr

Snímek pořízený bez polarizačního filtru (originální velikost zde)

Snímek pořízený s polarizačním filtrem (originální velikost zde)

Pomoci s pořízením dobrého snímku ve složité světelné situaci, tedy pokud má scéna příliš světlých a příliš tmavých míst, může také režim HDR. Jde o anglickou zkratku High Dynamic Range – vysoce dynamický rozsah. Toho fotoaparát v režimu HDR dosáhne tak, že scénu vyfotí v různých expozicích, světlejších a tmavších. Z nich pak složí dohromady HDR fotografii. Uživatel si zpravidla může upravovat sílu efektu HDR, případně si v nastavení zvolit, že snímky nemá fotoaparát skládat a místo toho vše poskládá ručně v počítači.

V každém případě si je nutné dávat pozor, jak velkou intenzitu HDR zvolíme. Příliš silný efekt totiž může z fotografie vymazat všechny stíny a udělat ji nepřirozeně plochou, jak je vidět na ukázkových snímcích níže. Jako ideální se nám v praxi osvědčil mírný a normální režim.

Snímek bez režimu HDR (originální velikost zde)

Mírný režim HDR jemně projasnil stíny a scénu jakoby spojil (originální velikost zde)

Normální režim HDR zcela projasnil popředí snímku (originální velikost zde)

Vysoký režim HDR prakticky zcela vymazal stíny, kvůli čemuž momentka vypadá až přeexponovaně (originální velikost zde)

U fotoaparátů od společnosti Nikon může pomoci s projasněním stínů také funkce D-lighting. Ta se v podstatě stará o redukci ztráty detailů ve světlech a stínech. I když funkce D-lighting tvoří podobný efekt jako HDR, pracuje na částečně odlišném principu. Díky tomu ji nalezneme i u levnějších fotoaparátů, u kterých není HDR k dispozici. Jakých výsledků tato funkce dosahuje v praxi, se můžete podívat na snímcích níže

Standardní scéna (originální velikost zde)

Foceno s funkcí D-lighting (originální velikost zde)

Kam dál?

Focení je relativně náročná umělecká disciplína, ve které se lidé zdokonalují prakticky celý život. Neustále klesající ceny digitálních zrcadlovek i obyčejných kompaktů ale lákají stále více amatérů a nadšenců. Právě na ty cílí nový speciál Okem fotoaparátu, který budeme na CZC.cz vydávat týden co týden. V jednotlivých dílech budeme čtenářům ukazovat, jak mohou své přístroje ovládat a na co si v určitých situacích dávat pozor. Doposud jsme vydali:

• Když snímky prodávají, klidně i na bazaru
• Objevujeme krásy makrosvěta
• Krásná dívka a hezké počasí? Jdeme fotit portréty