Je to srdce celého počítače. I proto se vyplatí výběr procesoru nepodceňovat. Poradíme vám, na jaké parametry si dát pozor. Není totiž všechno zlato, co se třpytí.
Když zatoužíte po novém stolním počítači, máte na výběr ze dvou možností – koupit hotovou sestavu, nebo si celý stroj poskládat svépomocí. Právě u druhé zmiňované možnosti je ale nutné mít hlubší znalosti o jednotlivých komponentách. Ty potřebujete i v případě, že se rozhodnete svoji stávající sestavu vylepšit. V dnešním průvodci výběrem se zaměříme na procesory.
O přízeň zákazníků soutěží v současnosti pouze dvě společnosti – Intel a AMD. Než se vrhneme na rozklíčování jejich konkrétních modelů, pojďme se nejprve seznámit se základními pojmy, bez kterých se ve světě procesorů neobejdete.
Slovníček základních pojmů
Jádro – základem každého procesoru je jedno nebo více jader. Jádro procesoru vypočítává všechny úlohy. Pokud má čip více jader, může být úloha rozdělena mezi jednotlivá jádra, díky čemuž je pak požadovaná úloha zpracována rychleji.
Frekvence – u procesorů hraje poměrně důležitou roli také frekvence, která je nejčastěji uváděna v jednotkách GHz. Teoreticky platí, že čím vyšší frekvence, tím je procesor rychlejší. Platí to však pouze u stejných typů procesorů – low-endový čip s vysokou frekvencí není v praxi rychlejší než top model, jehož frekvence je nižší. Podrobněji se této problematice budeme věnovat níže.
Socket – výběr procesoru prakticky vždy začíná u socketu, můžete se setkat také s označením patice. Socket je v podstatě součástka, která umožňuje komunikaci procesoru se základní deskou. Na trhu je celá škála socketů, které se zpravidla liší podle generace jednotlivých procesorů. Právě volba socketu do značné míry určuje, jakými dalšími komponentami bude naše sestava osazena (určité čipové sady totiž podporují pouze konkrétní patice).
Socket A (Socket 462) od společnosti AMD (zdroj: Wikipedia)
Patice LGA 775, kterou vyvinula společnost Intel (zdroj: Wikipedia)
Mezipaměť – stejně jako některé další počítačové komponenty, i procesory mají svoji fyzickou paměť. Ta je využívána k ukládání mezivýpočtů procesorem, proto je označována jako mezipaměť. Do této paměti ukládá procesor své výpočty místo do operační paměti, čímž se urychluje rychlost výpočtu. Teoreticky tedy platí, že čím větší mezipaměť je, tím lépe. Mezipaměť je nejčastěji uváděna v jednotkách MB.
TDP – jedná se o zkratku pro Thermal Design Power, což znamená navržený tepelný výkon. Tyto hodnoty udávané výrobcem představují nejvyšší možný tepelný výkon, jenž musí chladič procesoru umět odvést. V praxi se ale tyto hodnoty u elektronických čipů víceméně rovnají spotřebované energii jednotky. Hodnoty TDP se nejčastěji uvádějí v jednotkách W.
Procesory ve stolních počítačích
Vlastním procesorem disponuje v dnešní době celá řada elektronických zařízení. Bez tohoto čipu, na kterém závisí chod celého počítače, se neobejdou chytré telefony, počítačové tablety, digitální fotoaparáty, tiskárny, nositelná elektronika a v neposlední řadě samozřejmě ani notebooky.
Ve všech zmiňovaných strojích se však nedají procesory snadno vyměnit, a to především kvůli kompaktním rozměrům jednotlivých zařízení – ta jsou zkrátka navržena pro konkrétní procesor s konkrétním výkonem, čemuž je uzpůsoben i celý systém chlazení. Namontovat silnější procesor například do notebooku, tak často kvůli zmiňovaným limitujícím faktorům není možné.
U klasických stolních počítačů ale tato omezení neplatí. Právě naopak, tyto stroje jsou navrženy tak, aby se daly jednotlivé komponenty snadno vylepšovat. Pokud vaše stolní sestava tedy nenabízí dostatečný výkon, procesor zpravidla můžete snadno vyměnit. Důležité je přitom dávat pozor především na socket procesoru, aby šel připojit k základní desce. Pokud socket nemá na desce stejné označení jako na procesoru, nepůjde procesor zapojit. V návodu základní desky také často naleznete přehled podporovaných čipů tak, abyste při výběru nešlápli vedle.
Každý výrobce používá své vlastní patice. Tzn. v nabídce společností Intel i AMD naleznete zcela rozdílné modely. Vyznat se v jednotlivých paticích nemusí být pro méně zkušeného uživatele vůbec jednoduché, a to i s ohledem na fakt, že výrobci přichází s novými procesory skoro každý rok a s tím se pomalu rozrůstá i nabídka socketů na trhu.
Při stavbě nové sestavy je tedy vhodné vybrat nejprve konkrétní procesor, který vám bude vyhovovat, a teprve podle jím podporovaného socketu vybírat základní desku a další komponenty. Novější procesory zpravidla nabízí kromě lepšího výkonu také nižší spotřebu a v některých případech i nové funkce. To se ale samozřejmě promítá také do jejich pořizovací ceny, která je při výběru velmi často jedním z důležitých limitujících faktorů. Zatímco nejlevnější procesory se prodávají za méně než tisíc korun, ceny těch nejlepších se klidně mohou vyšplhat až na sto tisíc korun.
Shodná patice základní desky i procesoru ještě nutně neznamená, že budou obě komponenty skutečně kompatibilní. Pokud tedy například již základní desku máte a hledáte pro ni lepší procesor, vyplatí se z návodu vyčíst skutečně podporované modely. Tyto informace je případně možné dohledat zpravidla také na internetových stránkách výrobce základní desky.
Procesory dělíme podle několika různých kritérií. Ty nám snadno pomohou se lépe zorientovat v nabídce a nechat si zobrazit jen skutečně ty procesory, o které máme zájem. Níže nabízíme přehled tipů, podle kterých je možné vámi volené procesory klíčovat:
Výrobce: Intel nebo AMD (tím zužujeme výběr socketů)
Počet jader: 2, 4, 6, 8, 10 a více
Zaměření: pro servery nebo pro stolní PC
Využití/výrobce: Intel a AMD pro kancelářské sestavy, Intel a AMD pro multimediální sestavy, Intel a AMD na hry, Intel a AMD pro ultravýkonné sestavy, Intel a AMD pro servery
Podle ceny: do 3000 Kč, od 3000 do 5000 Kč, od 5000 do 8000 Kč, od 8000 Kč výše
Kolik jader je ideál?
Již z řádků výše je patrné, že velký vliv na výkon procesoru má počet jeho jader. Jednojádrové procesory z trhu již prakticky vymizely, jejich úlohu přebraly i v těch nejlevnějších sestavách dvoujádrové čipy. Ty mají zpravidla dostatek výkonu pro kancelářskou práci, tedy práci s kancelářským balíkem Microsoft Office, pro brouzdání na internetu nebo sledování videí a poslech hudby.
U levnějších dvoujádrových čipů můžete mít ale velmi často pocit, že vás při práci zdržují. Do středně výkonných sestav se tak prakticky bez výjimky dnes již montují čtyřjádrové procesory. Náročnější uživatelé, kteří jsou zvyklí na své sestavě stříhat videa nebo hrát náročnější hry, častěji sáhnou po šesti nebo osmijádrových modelech. Úměrně s počtem jader se zvyšuje také kapacita mezipaměti procesorů.
Je nutné si však uvědomit, že počet jader není jediným faktorem, jenž ovlivňuje výkon celé sestavy. Velký vliv na to mají také grafické karty, operační paměti a v neposlední řadě také úložné systémy – pevné disky nebo SSD jednotky. Logicky tak platí, že k lepšímu procesoru uživatel pořizuje i kvalitnější další komponenty, tedy více operační paměti, rychlejší disky a výkonnější grafické karty.
Vrcholné modely obsahují klidně i 16 jader. Do běžných počítačových sestav se ale kvůli vysokým nárokům na chlazení (počítače by byly příliš hlučné) a kvůli nezanedbatelným hodnotám spotřeby nehodí. Uplatnění najdou především v počítačových serverech, čemuž koneckonců odpovídá také jejich cena.
Jádra vs. vlákna
Při výběru počtu jader ale dejte pozor. I když vám procesor ukáže v operačním systému, že má čtyři jádra, neznamená to, že je skutečně má. Procesory totiž kromě jader pracují také s tzv. vlákny (anglicky thread). Například Intel tuto technologii nazývá HyperThreading. V praxi to vypadá tak, že procesor má ve skutečnosti pouze dvě jádra, ale zvládne zpracovávat na každém jádru dvě vlákna – systém je pak rozpoznává jako čtyřjádrové.
Procesor, který má skutečně čtyři jádra, je ale zpravidla výkonnější než ten, který má čtyři vlákna a pouze dvě jádra. Je to dáno především tím, že vlákna nemají striktně vyhrazené systémové prostředky, ale sdílí je v rámci jednoho jádra (například paměťový prostor, ale i další struktury).
Nabízí se otázka, k čemu jsou vlastně vlákna dobrá? V praxi totiž dvoujádrový procesor se čtyřmi vlákny nabízí vyšší výkon než obyčejný dvoujádrový procesor. Rozdíl v ceně přitom není tak markantní, a tak se zpravidla procesory s více vlákny vyplatí více. Problém vytvářejí spíš někteří prodejci, kteří označení počtu jader a vláken zaměňují – u dvoujádrového procesoru se čtyřmi vlákny tvrdí, že se jedná o plnohodnotný čtyřjádrový procesor. Vždy je tak nutné odlišovat při výběru počet jader a počet vláken.
Frekvence je důležitá, ale nepřeceňujme ji
Již v úvodu jsme zmínili, že výkon předurčuje to, jak bude celý procesor rychlý. Zjednodušeně skutečně můžeme říci, že čím má procesor vyšší frekvenci, tím je zároveň i rychlejší. Tuto poučku lze však uplatnit pouze v rámci jedné generace a konkrétní modelové řady procesorů.
Především méně zkušení uživatelé tak při výběru procesoru dělají chybu, že se zaměřují na co nejvyšší frekvenci a neřeší další parametry, jako je například počet jader. Znovu tedy zopakujme, že low-endový čip se dvěma jádry a s frekvencí 3,0 GHz není v praxi rychlejší než čtyřikrát dražší čtyřjádrová verze s frekvencí 2,8 GHz. Sledovat frekvenci se tak vyplatí pouze v rámci konkrétní modelové řady procesorů, pak ji můžeme považovat za bernou minci.
Pro nenáročnou práci a do kanceláří se zpravidla používají procesory s frekvencí do 2,5 GHz. Ve výkonných herních sestavách se ale dnes již běžně atakují hranice 3,5 GHz.
Jak je který procesor výkonný? Pomoci zodpovědět tuto otázku mohou specializované servery, které se zaměřují na testování výkonu jednotlivých modelů. Srovnávat výhodnost jednotlivých čipů s ohledem na cenu pak uživatel může v prostředí přehledných tabulek a grafů. Taková data pravidelně zveřejňují například servery CPU Boss či CPU-Monkey.
Přetaktování a spotřeba
U některých procesorů můžete narazit na dva různé údaje, které informují o jeho frekvenci. Především procesory ze střední třídy a high-endu totiž mají tak vysoké takty, že je není možné při běžné činnosti prakticky využít. Výrobci proto vyvinuli technologie, které dokážou čipy automaticky podtaktovat, pokud není zrovna výkon potřeba.
V praxi to vypadá tak, že uživatel má k dispozici pro standardní práci procesor s taktem například 3,0 GHz. Ten se ale v případě potřeby vyššího výkonu dokáže automaticky přetaktovat na 3,5 GHz. Frekvence se v taktovém případě zvyšuje v reálném čase a uživatel to nemá prakticky šanci postřehnout, pokud tedy zrovna nesleduje nějaký diagnostický program.
Výrobci tak většinou u svých výrobků udávají standardní výkon určující pracovní frekvenci procesoru při běžné práci a poté tu v režimu Turbo. Na tuto hodnotu se dokáže procesor automaticky přetaktovat v případě potřeby, aniž by hrozilo jeho přehřátí nebo jakékoliv jiné poškození. Zkrátka jde o frekvenci, na kterou je daný čip skutečně stavěn.
Právě podtaktovávání procesorů na nižší pracovní frekvence má příznivý dopad na spotřebu procesoru. I když výrobce uvádí u procesoru TDP 25 W, v praxi si bere z elektrické sítě při běžné práci pouze pár jednotek W. Na udávanou spotřebu se dostane zpravidla až při maximálním vytížení.
Automatická práce s frekvencí procesoru tak dokáže výrazně snížit náklady na elektřinu, a přitom procesorům nechybí ani požadovaný výkon.