Rok se s rokem sešel a na obrazovky hráčů míří už třetí díl restartované podsérie Modern Warfare. Bohužel však ve stavu, který si tvůrci za rámeček nedají.
Pojďme si hned na začátku připomenout fakta: Podle původních plánů společnosti Activision Blizzard měl být díl Modern Warfare, který právě recenzujeme, pouhým digitálním datadiskem pro loni vydanou hitovku Call of Duty: Modern Warfare 2. Jenže v relativně pozdní fázi vývoje bylo rozhodnuto, že nakonec půjde o plnohodnotné pokračování, které se pěkně v krabičce podívá i do obchodů a k jeho spuštění nebude potřeba loňská dvojka. Respektovaný herní novinář Jason Schreier už zvládl vyzpovídat některé tvůrce a zjistil, že museli v kancelářích trávit celé dny i noci, jen aby se dokončení hry stihlo včas. Na plnohodnotný díl Call of Duty mají totiž zpravidla dva roky, jenže trojka vznikla za necelých patnáct měsíců. A je to na ní bohužel znát.
Je to hra? Je to datadisk? Ví to někdo?
S ohledem na to, že z pohledu multiplayeru jde v podstatě o obsah, který by spíše byl hoden nové sezóny v rámci celého ekosystému Call of Duty HQ – Warzone – Modern Warfare, se v recenzi zaměříme především na další aspekty hry. Koneckonců, tím nejlepším důkazem o tom, že tohle není revoluce, ale stěží evoluce, je fakt, že hráči získaný multiplayerový obsah je dopředně (ovšem nikoliv zpětně) kompatibilní. A co tu máme dál? Zatímco druhý díl nabízel kromě docela solidní kampaně i raidy (dále rozšiřující příběh), kooperativní mise a přinášel tak určitou pestrost, trojka se spokojí s multiplayerem (s retro mapami z roku 2009), obligátními zombíky ve staronovém prostředí a kampaní, která vzbudila skutečně velké kontroverze. Přitom právě její kvalitu do jisté míry považuji za indikátor péče, které se dostalo celé hře, včetně multiplayeru.
Abych se perfektně naladil na příběhovou kampaň, která podle mého názoru stále patří mezi zásadní hybatele celé herní historie (bez Medal of Honor: Allied Assault a Call of Duty z roku 2003 by dnes střílečky vypadaly opravdu velmi jinak), užil jsem si v týdnech před vydáním postupně jak „jedničku“, tedy restart Modern Warfare z roku 2019, tak loňskou dvojku. Díky tomu mohu začerstva porovnávat a rekapitulovat, byť to pro Call of Duty: Modern Warfare 3 nebude ani trochu příjemné srovnání.
Inovace bereme, ale musí dávat smysl
Zhruba pětihodinová kampaň Modern Warfare 3 je bohužel přehlídkou těch největších klišé a lenosti, kterou jsme za hodně dlouhou dobu měli možnost vidět. Ano, v zásadě jde pořád o zábavu, která má určité parametry a z hlediska produkčních hodnot ji lze dokonce řadit velmi vysoko. Například filmové předěly mezi misemi snesou ta nejvyšší měřítka a chvílemi vypadají jako klipy z Top Gun: Maverick. Jenže to by měla být pro takovou sérii, jako je Call of Duty, naprostá samozřejmost.
Takže abychom to měli hned ze začátku z krku: Ano, v Modern Warfare 3 je mise zahrnující velkou nákladní loď. Je tu také mise, ve které budete bombardovat nebohé desítky a stovky vojáků ze vzduchu, a je tu mise, v níž usednete za monitory CCTV kamer. Tohle všechno bylo poprvé (a teď narážím jak na původní trilogii, tak na tu restartovanou) neskutečně cool, podruhé to možná byla trošku nostalgie… a potřetí za sebou je to trapné. A to do té míry, že použitý model lodi je téměř identický s tím, který byl v Modern Warfare II. Už jsem zmínil, že je tu mise zahrnující ruské žoldáky střílející do bezbranných civilistů? Tak ta tu taky je. Dokonce dvakrát.
Právě propíraná dvojka přišla s několika zajímavými inovativními nápady, mezi které se řadila například přítomnost inventáře v některých misích nebo možnost volby odpovědi v konverzacích. Craftovací mise jsou pryč, nahradily je však mise odehrávající se v otevřeném prostředí, nápadně připomínajícím mapy z Warzone. Je jich zhruba polovina, ta druhá je klasicky lineární.
Na jednu stranu cením pokus přinést do série něco nového, na tu druhou bohužel musím konstatovat, že open world mise patří mezi to nejstupidnější, co kdy v rámci série Call of Duty vzniklo. Přenést koridorovou hratelnost do otevřeného světa a zachovat atmosféru a spád přitom jde, důkazem budiž Uncharted: The Lost Legacy nebo některé mise z Uncharted 4, třeba krásný Madagaskar.
Popadni zbraň, utíkej, střílej, a hlavně moc nepřemýšlej
Nové mise jsou v podstatě mapy, na nichž jsou rozesety desítky až stovky protivníků a několik úkolů, které můžete splnit v libovolném pořadí. Než se tak stane, hra se nijak neukládá, a naopak nabízí roguelite princip, kdy vybavení objevené v průběhu mise můžete použít znovu už na začátku, pakliže zemřete. Po civilním přístavu nebo kavkazské vesnici, do které právě spadlo letadlo, se tak doslova všude válejí desítky různých armádních serepetiček, útočných pušek, nábojů a granátů. Marně přemýšlím, kdy jsem v rámci her viděl větší ludonarativní disonanci.
Dobře, tak hratelnost není nic moc, ale Call of Duty bylo vždy hlavně o příběhu, můžete argumentovat. Takže si to pojďme zrekapitulovat: Modern Warfare (2019) bylo vyprávění o chemických zbraních, Modern Warfare II (2022) o ukradených raketách. A Modern Warfare 3 (2023) nabízí příběh o… počkejte si… chemických zbraních v ukradených raketách! Kromě toho tedy ještě budete honit uprchlého ruského zločince Makarova, který má charisma hořícího pařezu. Rusové si navíc mezi sebou povídají převážně anglicky, takže třeba imerze, kterou při spolupráci s mexickými speciálními jednotkami nabízela dvojka, je zákonitě pryč. Příběhový posun by se dal dohromady shrnout do tří vět a otevřený konec bohužel naznačuje plány na Modern Warfare s číslovkou 4.
Za těch 20 let, které značka Call of Duty letos oslavila, jsem hrál téměř všechny díly a strávil s ní nižší tisíce hodin. I proto si myslím, že umělá inteligence a skripty aktuálně patří mezi ty úplně nejblbější. Vaši parťáci často budou koukat tváří v tvář protivníkům, aniž by vystřelili jediný náboj. Nepřátelé se budou objevovat na nelogických místech a nabíhat proti vám v takových počtech, až budete mít pocit, že nehrajete Call of Duty, ale Moorhuhn.
Je vám kampaň ukradená? Pak asi koupě dává smysl
Pokud si chcete Call of Duty: Modern Warfare 3 koupit především kvůli novému multiplayerovému obsahu, odrazovat vás určitě nebudu. Dostanete přesně to, co očekáváte, a o zábavu ve známých kulisách máte opět na rok dopředu vystaráno. Jenže neměli bychom přeci jen chtít od takových hegemonů herního průmyslu, kterými Activision Blizzard, potažmo studia Infinity Ward a Sledgehammer Games jsou, přeci jenom víc?
To, že původně plánovaný datadisk v ceně pár stovek nakonec vychází jako plnohodnotný titul s mastnou cenovkou, je podle mě skandálním důkazem chamtivosti vydavatele. Domnívám se, že nebude trvat dlouho a pohár trpělivosti fanoušků přeteče. Série zkrátka potřebuje restart a není to poprvé. Activision Blizzard se mezitím snaží zařadit po bok Electronic Arts ze začátku minulé dekády, kdy se za vedení Johna Riccitiella (stojí za skandálem kolem enginu Unity) zcela vážně uvažovalo o tom, že přebíjení zásobníků v sérii Battlefield bude zpoplatněno.
Na řadě je teď velmi pravděpodobně podsérie Vanguard, kterou jsem si předloni – i přes objektivní nedostatky a naprostou absenci realismu – přeci jen užil více. Přesto bych ze všeho nejvíce chtěl, aby se tvůrci a vydavatel společně chytili za hlavu, přečetli si pár zahraničních recenzí, důkladně se zamysleli nad skóre na platformě MetaCritic (aktuálně 55 % mezi profesionálními recenzenty a 17 % mezi uživateli) a sérii Call of Duty navrátili ztracený lesk. A to i za cenu, že si na další díl nějaký ten rok počkáme.
Hodnocení: 50 %
Vývojář: Sledgehammer Games
Vydavatel: Activision
Platformy: PC, PlayStation 4, PlayStation 5, Xbox One, Xbox Series