Zachycujeme zázraky přírody i naše nejbližší. Rady pro nejlepší fotografie

Nejen chytré telefony, ale i neustále klesající ceny fotoaparátů přitom lákají k focení stále více lidí, především z řad amatérů a nadšenců. Dnešní článek bude věnován začátečníkům, kteří s digitálními snímky teprve začínají. Stejně tak ale přijde jistě vhod pokročilejším uživatelům, kteří chtějí oprášit své znalosti, případně se dozvědět něco nového.

Jak je z řádků výše patrné, roli vůbec nebude hrát, jakým přístrojem budete své momentky pořizovat – koneckonců už i zmiňované mobily nabízí možnosti pokročilého nastavení. Většinu snímků v tomto textu jsem nicméně v průběhu minulých let pořídil s pomocí zrcadlovek a bezzrcadlovek.

Kompozice jako základ

Moderní fotoaparáty jsou velmi chytré a zvládnou hromadu parametrů nastavit za nás. Nicméně základem každého povedeného snímku je správná kompozice – a tu za nás nevymyslí ani ten nejmodernější přístroj na trhu.

Fotoaparát řada z nás používá k dokumentování různých okamžiků. A je jedno, zda dovádíme doma, na zahradě nebo někde na dovolené. Celkem pochopitelně chceme na takových snímcích zachytit kromě fotografované postavy – v našem případě psa – i prostředí, ve kterém se nachází. Většina lidí se tak snaží zachytit na snímku co největší scénu, kvůli čemuž pak postava bývá příliš miniaturní.

Kompenzovat se to dá samozřejmě úpravou v počítači – snímek jednoduše ořízneme. Je však nutné si uvědomit, že tím zároveň zhoršujeme jeho kvalitu. Jinými slovy neoříznutá fotka bude při tisku detailnější než ta, kterou ořízneme v počítači. Problém se dá vyřešit samozřejmě tím, že buď k focené postavě přistoupíme blíže, nebo v případě zrcadlovek a bezzrcadlovek použijeme objektiv s delším ohniskem.

Momentka zachycuje příliš mnoho prostoru okolo objektu našeho zájmu (originální velikost zde)

Focení z lidské perspektivy nevypadá příliš dobře (originální velikost zde)

Pohled ze „zvířecího úhlu“ je o poznání lepší (originální velikost zde)

V podstatě stejná pravidla platí i při focení portrétů lidí. Na portrétech můžete samozřejmě zachytit celou postavu, měla by však vyplňovat dominantní část snímku (na rozdíl od pozadí, jak jsme si uvedli již výše). Velice populární je také tzv. americký záběr, na němž je postava vyobrazena zhruba od půli stehen až nahoru. Pozor dáváme především na to, abychom spuštěné ruce podél těla na momentce „neuřízli“.

Tradiční portrétní záběr zachycuje zpravidla ramena a hlavu. Tento styl je ze všech doposud zmiňovaných pochopitelně nejdetailnější. Patrně i proto si mezi fotografy vysloužil takovou popularitu, protože jim dává svobodu zachytit skutečné emoce. K jejich ještě většímu zdůraznění pak bývají určeny efektní detailní záběry, ve kterých už nejsou vidět ani ramena, ale prakticky celý snímek vyplňuje detail hlavy.

Scénu vidíme krásně, ale postavu prakticky vůbec. Takto by portrét rozhodně vypadat neměl (originální velikost zde)

Tzv. americký záběr zachycuje postavu zhruba od půli stehen výše (originální velikost zde)

Klasický portrét (originální velikost zde)

Při kompozici fotografie myslíme i na to, kde přesně se postava ve snímku nachází. Úplně dobře nevypadá, pokud modely či modelky umisťujeme na samotný střed. Přestože někdy je středová kompozice žádoucí, ve většině případů se hodí více tzv. třetinová kompozice. V takovém případě si v podstatě celý záběr rozdělíte na devět stejných dílů (dvě vodorovné a dvě svislé čáry). Hlavní objekt by pak měl být umístěn na jednu z těchto čar, ideálně přímo na jejich průsečíky.

Koneckonců už od dob světoznámých malířů se obdoba třetinové kompozice používala – řeč je samozřejmě o tzv. zlatém řezu. Podle tohoto malířského pravidla získáme ideální proporci mezi různými délkami rozdělením úsečky na dvě části tak, že poměr větší části k menší je stejný jako poměr celé úsečky k větší části. V podstatě stačí umístit focený předmět kousek od třetiny směrem ke středu.

Při plánování kompozice je nutné dávat dobrý pozor nejen na hlavní snímaný objekt, ale také na rušivé prvky v pozadí. Například aby focené osobě „nevyrůstal“ strom z hlavy, i když ve skutečnosti stojí za ním. Stačí, aby fotograf udělal jeden krok stranou, a je po problému. Vidět to je krásně na momentkách níže.

Strom vyrůstající z hlavy nepůsobí příliš vhodně (originální velikost zde)

Stačí popojít o krok či dva dál a je po problému (originální velikost zde)

Hrátky se clonou

Kam umístit postavu, už víme. Jak ale nastavit samotný fotoaparát? Vyhrát se vyplatí především s nastavením clony. Díky ní totiž můžeme dosáhnout velmi efektních záběrů, nastavení konkrétní clony ovlivňuje hloubku ostrosti. S nižším clonovým číslem tedy nechat více rozmazané pozadí, aby vynikla postava, nebo naopak s vyšším ji lépe zasadit do děje dané scény.

Při nastavování clonových čísel ale pozor, ty nejnižší hodnoty nemusí být vždy žádoucí. Například při F1.8 je hloubka ostrosti tak nízká, že je jedno oko modelky ostré, ale to druhé již rozmazané. Pokud zrovna při focení portrétů nemáte objektiv, který by nabízel tak dobrou světelnost, máme pro vás tip. I při vyšších clonových číslech lze totiž dosáhnout zajímavého bokehu, tedy lidově řečeno rozmazání.

Stačí, aby pozadí bylo od osoby (ostré části snímku) co nejdále. I tímto způsobem je možné dosáhnout nižší hloubky ostrosti. Výhodné tedy je, pokud fotografovaná osoba například sedí na lavičce v parku a pozadí za ní je vzdálené několik metrů. I proto jsme na jednom ze snímků níže fotili při F8.0, abychom ukázali, že bokeh může být poměrně zajímavý i při vyšších clonových číslech, která zvládají i ty nejlevnější fotoaparáty na trhu.

F1.8 (originální velikost zde)

F3.2 (originální velikost zde)

F5.0 (originální velikost zde)

F8.0 (originální velikost zde)

Pravidla třetin či zlatého řezu platí také při fotografování krajiny či architektury, byť pokročilejší uživatelé mohou volit odvážnější kompozice – například středovou symetrii. Nicméně se clonou v těchto fotografických disciplínách pracujeme jinak.

Pokud fotíme nějaké detaily, můžeme nastavit nižší clonová čísla, čímž zdůrazníme objekt našeho zájmu, a naopak nepodstatné okolí necháme jen decentně rozmazaný. Při focení celých budov se ale spíše používají vyšší clonová čísla, aby všechny části stavby byly rovnoměrně prokreslené.

U krajinářské fotografie – a stejně tak u pořizování momentek architektury – myslíme také na úhel záběru. Snímek působí úplně jiným dojmem, pokud jej vyfotíme přímo z ruky, nebo půjdeme těsně nad zem. I při focení celých budov si všímáme výraznějších prvků v okolí – celá momentka dostane úplně jiný nádech, pokud do popředí umístíme něco výrazného, například lampu.

Středová kompozice (originální velikost zde)

Z jiného úhlu se snímek změní skoro k nepoznání (originální velikost zde)

Zajímavě může působit, pokud do záběru přidáme nějaký výraznější prvek v popředí, například lampu (originální velikost zde)

Žižkovská věž zasazená do prostředí Prahy 3 (originální velikost zde)

Obraz kvůli nevýraznému popředí působí příliš ploše (originální velikost zde)

Díky zakomponování nějakého výraznějšího prvku do popředí získáme pocit prostorovosti (originální velikost zde)

Při použití delšího ohniska obraz nebude mít takovou hloubku, což ale někdy může být žádoucí (originální velikost zde)

Čas promění atmosféru

Zajímavých efektů můžeme docílit i při hrátkách s časem. Ukážeme si to na modelové situaci. Chceme si vyfotit nějakou památku – v našem případě sochu poblíž pražské Františkánské zahrady. Když snímek vyfotíme s časem 1/500 s, všude okolo vidíme procházející postavy. Při použití delšího expozičního času 1/8 s se už z procházejících postav stanou jen čmouhy, přestože hlavní objekt našeho zájmu je neustále ostrý.

Při hrátkách s časem si je ale nutné dávat pozor na přílišné přeexponování scény, jak si názorně ukazujeme na jedné momentce níže při použití času 1/4 s. Při takovém nastavení je doba osvitu snímače za slunečného dne již příliš velká a výsledek nevypadá vůbec dobře. I když se s ním dá ještě pracovat v počítači, vhodnější je vyfotit vše správně napoprvé.

Docílit lepšího výsledku můžeme buď podexponováním focené scény, nebo ještě lépe s použitím tzv. ND filtrů. Ty se jednoduše našroubují na objektiv zrcadlovky a jejich hlavním účelem je potlačení přemíry světelného záření, které prochází objektivem. V praxi je tak možné prodloužit expozici aniž bychom museli nastavovat zbytečně dlouhé časy.

Při výběru ND filtrů můžeme narazit na jejich různé hodnoty, například ND2x či ND8x. Čím vyšší číslo, tím bude expozice delší. Při správném nastavení a s dostatečně kvalitním ND filtrem je tak možné klidně velmi rušné město prakticky zcela vylidnit. Na záběru pak bude jen to, co vydrží strnule stát alespoň několik desítek vteřin.

Čas 1/500 s – postavy ve snímku jsou velmi ostré (originální velikost zde)

Čas 1/8 s – pohybující postavy jsou rozmazané (originální velikost zde)

Čas 1/4 s – příliš vysoký čas měl za následek přeexponování scény (originální velikost zde)

Poslední snímek jsme se pokusili zachránit úpravou v počítači (originální velikost zde)

Jak je z řádků výše již patrné, nad časem se vyplatí mít kontrolu. Obzvláště to platí v případě, kdy v kompozici zachycujeme i ruch města v noci, například pohybující se automobily. Stopy světel vozů totiž dokážou momentku oživit, ale při různých časech „kreslí“ do výsledného obrazu úplně jinak.

Podle konkrétní situace tedy volíme různé časy, což se vyplatí vyzkoušet vždy na místě. Při kratších časech jsou automobily jen mírně máznuté, zatímco zbytek scény je krásně ostrý. Naopak při delších můžeme pozorovat světelnou stopu přes celou šířku snímku. Níže si můžete prohlédnout různé načasování jedné a té samé scény a jak zajímavě se podle nastavení mění.

Čas 1/60 s (originální velikost zde)

Čas 0,3 s (originální velikost zde)

Čas 1 s (originální velikost zde)

Čas 3 s (originální velikost zde)

Práce s časem se vyplatí také v případě, kdy v kompozici máme zachycenou nějakou vodní plochu, do které se odráží buď samotné budovy, nebo pouliční osvětlení. Při kratších časech je vodní hladina přirozeně zvlněná, při delších se naopak zklidňuje a odlesky světla mají rovnější obrysy. Na snímcích níže si všímejte, jak se mění odlesky na vodní hladině při různých nastaveních času.

Čas 0,3 s (originální velikost zde)

Čas 10 s (originální velikost zde)

Kompenzace nedostatku světla

Čas závěrky je klíčový také při focení v noci. První věcí, se kterou se musí fotograf při pořizování nočních momentek vyrovnat, je nedostatek světla. Ten je možné kompenzovat v podstatě čtyřmi různými způsoby. Tím prvním je samozřejmě použití blesku, jak nám často radí i plná automatika dnešních fotoaparátů. Blesk ale například pro focení architektury není vhodný vůbec – krásně je to koneckonců vidět na ukázkovém snímku níže.

Vhodnější je tedy při fotografování ulic nočního města používat další tři způsoby. Jedním z nich je používání světelnějšího objektivu, ideálně s hodnotami f/2.0 a méně. Pokud takový nemáte, můžete využít také vyšších hodnot ISO. To se však hodí jen v případech, kdy potřebujeme fotit tzv. „z ruky“ a nemůžeme nastavovat delší časy. I u těch nejlepších fotoaparátů se totiž s rostoucím ISO začíná projevovat šum, především na tmavších plochách se pak zobrazují obrazové vady.

Nejideálnějším způsobem, pokud to situace umožňuje, je fotit s delšími časy závěrky. Například při čtvrtvteřinových časech se již dá pracovat s ISO okolo hodnoty 800 až 1600, ve kterých šum není tak patrný. Při ještě delších časech jsou tyto hodnoty samozřejmě ještě nižší. V takovém případě se ale většinou již neobejdeme bez stativu. Teoreticky si můžeme vypomoci tak, že opřeme fotoaparát o zábradlí, značku, nebo jiný pevný bod, ale výsledek pravděpodobně nebude tak dobrý, jako kdybychom použili stativ.

Fotit noční město s bleskem? Raději ne (originální velikost zde)

Použití delšího času, konkrétně 1/4 s (originální velikost zde)

Foceno z ruky při čase 1/50 s a ISO 6400 (originální velikost zde)

Správná expozice a vyvážení bílé

Použití delších časů ale nutně neznamená, že výsledná momentka bude skutečně dobrá. Průběžně je nutné pořízené fotografie kontrolovat na displeji, jestli nevycházejí příliš světlé. To se zpravidla stává, pokud nastavíme čas delší než vteřinu a ISO necháme na vyšší hodnotě než 800. V první řadě je tedy nutné snížit ISO, pokud s ohledem na dlouhý čas závěrky ani to nestačí, můžeme manuálně upravit korekci expozice. Běžně se používají hodnoty okolo -1EV, aby noční fotografie skutečně působila jako noční. Nastavovat korekci expozice je zpravidla možné u moderních zrcadlovek v poloautomatických a pochopitelně také manuálních režimech.

Naexponovat správně některé scény, kde se střetává tmavá obloha s pouličním osvětlením a nasvícenými budovami, ale nemusí být vždy úplně jednoduché. V takovém případě může přijít vhod režim HDR. Jde o anglickou zkratku High Dynamic Range – vysoce dynamický rozsah. Toho fotoaparát v režimu HDR dosáhne tak, že scénu vyfotí v různých expozicích, světlejších a tmavších. Z nich pak složí dohromady HDR fotografii. Uživatel si zpravidla může upravovat sílu efektu HDR, případně si v nastavení zvolit, že snímky nemá fotoaparát skládat a místo toho vše poskládá ručně v počítači.

Správně exponovaný snímek (originální velikost zde)

Přeexponovaný snímek (originální velikost zde)

Podexponovaný snímek (originální velikost zde)

HDR fotografie (originální velikost zde)

Velmi zajímavých efektů je možné docílit také nastavením vyvážení bílé. S jeho pomocí totiž můžeme focenou scénu změnit k nepoznání.Úplně jinak totiž nasvícené budovy a světla pouličních lamp vypadají, když necháme nastavení bílé na automatiku a když zvolíme ruční režim.

Například při režimu žárovka se ulice města zbarví dožluta, v režimech stín a zataženo dočervena. Výsledkem pak může být až pohádkový nádech focené scény. Režim žárovka působí velmi zajímavě také ve spojení s vodou, zvýrazní totiž na momentce modrou barvu. Je to stejně efektní, jako kdyby byl na objektivu přišroubovaný nějaký barevný filtr.

Pokud to zrcadlovka dovoluje, nejsnadnější je nastavovat vyvážení bílé v kelvinech. V takovém případě totiž můžete pracovat s přesnou barevnou teplotou. Při co možná nejnižších hodnotách je nebe krásně modré, při vyšších se pak zbarvuje do zlověstné červené.

Vyvážení bílé je samozřejmě vhodné kontrolovat také při focení ve dne – obzvláště to platí v případech, kdy jsou na snímkách velké bílé plochy. Například našedlý sníh totiž dovede focenou momentku nenávratně zničit.

Automatické vyvážení bílé (originální velikost zde)

Režim žárovka (originální velikost zde)

Režim zataženo (originální velikost zde)

Režim stín (originální velikost zde)

Automatické vyvážení bílé (originální velikost zde)

Režim žárovka (originální velikost zde)

Režim zataženo (originální velikost zde)

Moudro na závěr

V řádcích výše jsme si představili základní fotografické techniky, které najdou uplatnění prakticky ve všech oborech fotografického světa. Sluší se nicméně podotknout, že focení noční krajiny má úplně jiná specifika než například pořizování momentek z nějakého sportovního focení. A úplně jinak se budete muset připravit, když se rozhodnete objevovat krásy makrosvěta. Není ale nic jednoduššího, než zabalit fotoaparát a vyrazit ven s prstem na spoušti. Vše potřebné už nyní koneckonců víte.