Jak dobře se povedlo převést pohádkové univerzum režiséra Jamese Camerona do videoherní podoby? Přečtete si v recenzi na GEEK Magazínu.
Novinka Avatar: Frontiers of Pandora od švédského studia Massive Entertainment, známého zejména díky sérii stříleček Tom Clancy's The Division, neměla od začátku na růžích úplně ustláno. Akční dobrodružství v otevřeném světě, které vydává francouzský gigant Ubisoft, je tak nějak automaticky něčím, co herním recenzentům i natěšeným fanouškům rozbliká někde vzadu varovnou kontrolku: Nepůjde o další copy-paste hru s hromadou věží, na které je potřeba vylézt, a bossů, které je potřeba zabít pro získání kontroly nad oblastí?
Pokud patříte mezi ty, kteří si po shlédnutí prvních trailerů na herního Avatara nějakou podobnou otázku položili, mohu vás uklidnit. Avatar: Frontiers of Pandora nabízí mnohem více než výše zmíněné, a má potenciál zaujmout i ty, které kmeny Na’vi z filmové předlohy doposud míjely obloukem.
Modrá je dobrá, už je to tak
Příběh herní novinky navazuje na filmové události a je oficiálně součástí kánonu univerza Avatar. Můžete se těšit na zmínku o Jaku Sullym, ale také na Johna Mercera, který je doslova prototypem antagonisty s jedinou vrstvou. Během prvních minut popraví zezadu neozbrojené na’vijské dítě, díky čemuž je i absolutnímu nováčkovi okamžitě jasné, že bílý muž je špatný, modrý muž je dobrý, a více si na několik dalších hodin nemusíte nad příběhem o ztraceném a znovunalezeném dítěti lámat hlavu.
Úvodní část hry, která se odehrává v prostorách těžební společnosti RDA a nahrazuje klasický tutorial, bohužel patří mezi slabší články celého procesu; to vše se změní, jakmile vás hra vypustí do houštin čarokrásné planety Pandora. Úvodní titulky nicméně uvidíte až po několika hodinách a skutečnou šířku, a především výšku, hra ukáže až zhruba ve třetině dvacetihodinové kampaně, kdy poprvé nasednete na svého Ikrana a dostanete šanci objevovat vzdušné ostrovy.
Právě na nervy drásajícím šplhání do líhně majestátních létajících tvorů lze také do velké míry demonstrovat kontrasty, které nový Avatar nabízí. Celá tato mise je skutečně dechberoucí, nádhernou krajinu objevujete v parkurovém stylu, do toho vám hraje fantastická hudba, jen aby celá pasáž skončila neskutečně hloupě naskriptovanou sekvencí, ve které je potřeba dojít k Ikranovi a nevyděsit jej. Kamarád z kmene Aranahe na vás křičí „pomalu, ať se tě nelekne“, vy tedy jdete pomalu, Ikran do vás kopne… jdete ještě pomaleji, tak do vás opět kopne, poprvé, podruhé, potřetí… a pak zkusíte jít rychle, načež se spustí předskriptovaná animace a je hotovo. Podobných chvil, kdy hra úplně nefunguje, pokud neděláte přesně do puntíku to, co zamýšleli autoři, bohužel Avatar: Frontiers of Pandora obsahuje hned několik a patří to mezi mé hlavní výtky, spolu s problematickým navigačním systémem. Často se tak přistihnete, že vlastně nehrajete, jako spíše hledáte. A není to moc zábavné.
Stereotyp může být špatný, ale také uklidňující
Čím déle budete novinku hrát, tím více si budete všímat, že se toho snaží nabídnout strašně moc. Někdy je to dobře, ale jindy je to spíše ke škodě. Zmíním třeba těžko zapamatovatelné vedlejší postavy. Když jsem přišel do domova prvního ze tří klanů, které hra nabízí, a na obrazovce se objevila zpráva „do vaší encyklopedie bylo přidáno 19 záznamů o postavách“, jen jsem si naštvaně oddechl. Pak jsem se dozvěděl, že bych měl začít vařit, vylepšovat vybavení, sbírat po světě barvičky na obličej, ničit plynové stanice RDA… přitom třeba letošní konkurence, paradoxně také ze stáje Ubisoftu, v podobě Assassin’s Creed Mirage (recenze na GEEK Magazínu zde) ukázala, že lze udělat hezkou open-world hru i bez přemíry zbytných mechanik.
Pokud se ale do této pasti nenecháte vlákat a budete se soustředit zejména na hlavní příběh a postupné objevování nádherné a obří, ale rozmanité mapy oblasti zvané Western Frontier (Západní pohraničí), nemá vás Avatar čím zklamat. Je to velmi příjemně postavené, komfortní dobrodružství bez velkých překvapení. Je jen na vás, zda přesně po takové hře toužíte, nebo raději sáhnete po nějakém indie klenotu, u kterého nemáte předem moc tušení, jak se bude hrát. Avatar: Frontiers of Pandora bývá škarohlídy často označováno jako „Far Cry s modrými lidmi“, mnohem více však připomíná dvojici her ze série Horizon a vypůjčuje si z nich i velkou část mechanik a prvků ovládání. Vedlejší mise a sběratelská putování může být paradoxně mnohem zábavnější plnit až později, jakmile svět Pandory lépe poznáte a získáte potřebné skilly či vybavení pro pohodlný a bezpečný pohyb v něm.
Jednou věcí vás ale novinka přeci jen překvapí, respektive překvapila mě. Nemyslel jsem si, že z hlediska „world-buildingu“, tedy výstavby herního světa, někdo překoná letošní nejprodávanější hit Hogwarts Legacy. O Starfieldu se raději moc nezmiňuji, protože tam bohužel kvantita skutečně zvítězila nad kvalitou. Jenže Avatar: Frontiers of Pandora má obojí. A těm, kteří touží po tradičním dobrodružství v netradičním světě, hru nelze než doporučit. Potěší i vynikající technický stav, minimálně na konzoli PlayStation 5. Až se budete už několik desítek vteřin koukat s otevřenou pusou na neskutečně nasvícené scenérie a pouštět stále dokolečka foto mód, vzpomeňte si na mě.
Hodnocení: 80 %
Vývojář: Massive Entertainment
Vydavatel: Ubisoft
Dostupné platformy: PlayStation 5, Xbox Series, PC