Nová hra od brněnského studia Ashborne Games mapuje složité osudy našich legií po konci první světové války. Ambice má však světové, o čemž svědčí i mimořádné produkční hodnoty.
Skutečným dějinným okamžikům spojeným se světovými válkami se dosud v rámci české videoherní produkce věnovalo především studio Charles Games. Jejich kolegové z Brna se však rozhodli k tématu československých legií přistoupit trochu jinak. S úctou k historickým reáliím, avšak nikoliv příliš dogmaticky, vytvořili hru, která má veškerý potenciál apelovat na širší publikum nejen v Česku a na Slovensku, ale skutečně po celém světě. A extrémně bavit i ty, kteří o nějakém Masarykovi a Vladivostoku uslyší úplně poprvé.
Pojďme si krátce zrekapitulovat důležité historické reálie, které mimochodem hezky a v adekvátní délce a úrovni detailu popisuje i sama hra v rámci své Encyklopedie. Českoslovenští legionáři byli vojáci, kteří se po zajetí armádami Dohody rozhodli bojovat po jejich boku výměnou za podporu vzniku samostatného Československa po pádu císařského režimu. Příslušníci legií se však nemohli vrátit do své vlasti nejkratší možnou cestou, protože jim hrozilo zajetí a obvinění z vlastizrady. Putovali proto paradoxně na východ, aby se s pomocí amerických a dalších lodí dostali na západ, do své nové vlasti. V jednu dobu kontrolovaly československé jednotky téměř kompletní transsibiřskou železnici, zároveň se však neočekávaně ocitly uprostřed nového konfliktu mezi Rudou a Bílou armádou. A právě lokální přestřelky, bitvy o ruská města i každodenní starosti spojené s 9 tisíc kilometrů dlouhou cestou vlakem představují hlavní náplň novinky Last Train Home.
Koupit Last Train Home na CZC.cz
Taktika, strategie a management surovin
Hra se skládá ze dvou hlavních režimů. Ten první zahrnuje celkový pohled na krajinu, možnost přiblížení na vlak a rozdávání rozkazů souvisejících s managementem cesty. Tady pošlete skupinku vojáků chytat ryby a o kus dál naštípat dříví, zatímco další četa navštíví místního bylinkáře a nakoupí zásoby na cestu. Dělníci mezitím po dobu, kdy vlak stojí, mohou pracovat na zateplení a instalaci nových kamen do jednoho z vagónů, a kuchaři připravovat polévku. Manažerská část je nesmírně komplexní a při prvním pohledu na některé obrazovky se možná trošku leknete, ale nebojte se. Během prvních pár dnů vše chytnete do ruky a později už se s novými funkcionalitami budete seznamovat mnohem pomalejším a příjemnějším tempem. Bude vás pak naopak stále více trápit nedostatek surovin, snižující se morálka vojáků nebo rostoucí počet unavených a nemocných.
Druhým režimem jsou samotné taktické mise v reálném čase, kterých je podle materiálů od tvůrců ve hře celkem 40, ovšem v rámci jedné výpravy je určitě neuvidíte úplně všechny. Last Train Home je mixem her jako Commandos, Original War nebo Company of Heroes, mise jsou dostatečně různorodé a budou vás téměř bez výjimky bavit. Platí přitom, že přímá konfrontace na otevřeném bitevním poli je v podstatě vždy až tou zcela krajní možností, jak celý problém řešit, a velkou porci času strávíte spíše promýšlením vhodného postupu (i s pomocí výborné taktické mapy při pozastaveném času), organizací jednotky, hledáním ideálního místa pro krytí a výběrem speciálních schopností. Právě sem bude směřovat i moje první výtka k Last Train Home, neboť s přibývajícími hodinami jsem zjistil, že umělá inteligence má své limity a většinu lokálních konfliktů lze na mapách řešit téměř identickým způsobem: Zaujmout dobré krytí, rozložit kulomety, po stranách rozmístit ostřelovače nebo vojáky s granáty, vyslat jednoho chudáka jako vábničku, a pak už se jen vrátit a přivézt si na zádech „vláček“ nepřátelských vojáků, kteří se ochotně vrhají přímo do vaší salvy.
Deset proti všem. A přitom úplně zbytečně
Mise jsou každopádně kořením celé hry, a to především ty vedlejší, které svou nápaditostí, ovšem také obtížností, často převyšují přeci jen o něco přístupnější hlavní úkoly nutné k dokončení kampaně. Jakkoliv rozumím designovému rozhodnutí umožnit hráči vzít si s sebou na každou misi maximálně 10 vojáků, příběhově tento aspekt hry nedává příliš smysl. Když mi poradce Langer, jehož vyprávění provází celou hrou, už asi popáté vysvětloval, že budeme čelit obří přesile, chtělo se mi křičet, že mám ve vlaku 45 znuděných legionářů, kteří si tam cvrnkají kuličky. Některé mise vás budou ponoukat k tomu, vzít si s sebou i méně než maximální počet vojáků, reálně se tím ale opět zvyšuje obtížnost, a to někdy dost nepříjemně. Jedna z vedlejších misí, kdy jsem musel s maličkou četou dobýt kopec se dvěma houfnicemi a tankem, byla v tomto směru obzvláště frustrující.
Jinak ale mohu o Last Train Home říct jen samé dobré věci. Hra si vás skutečně zaháčkuje a mohu se přiznat, že jsem v uplynulém týdnu nešel ani jednou spát před půlnocí. Kromě recenzní uzávěrky mě hnala především touha dovézt skupinu do Vladivostoku a zjistit, co zajímavého se ještě na cestě přes ruská města a nehostinnou Sibiř může stát. Za 24 hodin čistého herního času jsem nakonec z avizovaných 40 misí splnil 27 a 2 jsem úmyslně vynechal, na dalších 11 jsem nenarazil vůbec. Může to být jednak kvůli dialogovým možnostem (na nádraží se vás místní občas budou snažit přemluvit a získat vaši pomoc, což někdy vyústí ziskem obřího množství vybavení, jindy skončí léčkou), jednak tím, že ve dvou místech ve hře dostanete možnost volby mezi dvěma zcela odlišnými cestami. Potenciál pro znovuhratelnost i zkoušení jiných stylů tu tedy rozhodně je. Pokud budete například vedlejší úkoly zcela ignorovat, lze hru profičet za zhruba 15 herních dní. To je ve výrazném kontrastu s několika roky, kteří skuteční legionáři na transsibiřské magistrále strávili.
Poslušně hlásím, že jsem to zvládla
Celkově hodnotím délku jako velmi příjemnou a přiměřenou, Last Train Home se podařilo na k tomu určeném prostoru perfektně navodit atmosféru skutečného putování s vyústěním v podobě závěrečné bitvy o Vladivostok. Na konci hry se začne příběh poněkud zamotávat a není zcela jasné, jestli je československá legie pro Bílou armádu spojencem či nepřítelem (nebo obojím zároveň), ovšem i to je odrazem historických poměrů, které v tehdejším Rusku panovaly. Malá výtka směřuje k repetitivnosti hlášek jednotlivých vojáků a vojaček, což je mimochodem problém, který trápil i již zmiňovanou českou klasiku Original War. Až uslyšíte otázku „když něco najdu, můžu si to nechat?“ po osmdesáté třetí za poslední týden, budete mít dost možná chuť utopit dotyčného vojáka v Bajkalu.
Stejně tak se začne pomalu ale jistě opakovat nabízený obsah. Za celou cestu jsem šestnáctkrát (!) řešil trať zablokovanou stromem nebo pastí Rudé armády, dvacetkrát vyrazil na dřevo (a asi v polovině případů mě napadl divočák – carské Rusko s nimi mělo viditelně dost zásadní problém) a osmnáctkrát chytal ryby, většinou bez většího úspěchu, přestože jsem měl v četě vojáky s potřebnými dovednostmi. Vliv negativních traitů je možná větší, než by bylo milé, a vzít si kamkoliv kolegu, který je „nemotorný“, je téměř jistota toho, že budete potřebovat volné lůžko ve zdravotnickém vagónu.
Devět tisíc kilometrů skvělé zábavy
Jenže po každé úspěšné misi se vlak nakonec znovu rozjede a vyrazí ukusovat další kilometry vstříc cílové destinaci. Budou vám u toho do uší hrát nápaditá aranžmá českých lidových písniček, Smetanovy Vltavy, nebo jedna z autorských melodií, která nápadně připomíná tu z Velenu v Zaklínači 3. A nelítostný ruský venkov v Last Train Home přesně takovým Velenem je. Je to krásná, vzrušující krajina plná nečekaných událostí, lidí, kterým nemůžete příliš věřit, smrtících pastí i drobných radostí, které si po cestě můžete užít. A třeba budete i součástí větší historie, než byste ze začátku čekali.
Studiu Ashborne Games se podařilo vytvořit dílo, které československým legionářům prokazuje velkou míru úcty, zároveň však nelpí na jednotlivostech a je zábavné jako hra. Na cílové rovince se jim navíc povedlo výrazně pokročit s optimalizací a stabilitou hry, což byly v podstatě jediné výtky, které jsme měli na GEEK Magazínu před měsícem v rámci testování demoverze. Pokud se na palubu posledního vlaku domů chcete vydat – a my vám to jednoznačně můžeme doporučit – můžete tak učinit skrze speciální českou sběratelskou edici hry dostupnou na CZC.